14 C 64/2021-31 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 50 298,44 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru ze dne [datum], na základě které žalovaný čerpal ke dni [datum] peněžní prostředky v celkové výši 49 400,85 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal splácet poskytnutý revolvingový úvěr evidovaný na podúčtu [číslo] (tzv. [anonymizována dvě slova]) měsíčními splátkami ve výši alespoň 5 % z dlužné částky, nejméně však 500 Kč a úvěr (tzv. [anonymizována dvě slova]) evidovaný na podúčtu [číslo] deseti měsíčními splátkami ve výši 628 Kč, přičemž žalobkyně byla oprávněna požadovat, aby splátky byly hrazeny souhrnnou platbou. Vzhledem k tomu, že žalovaný nehradil sjednané splátky úvěru řádně a včas, žalobkyně úvěr zesplatnila a následně ke dni [datum] od smlouvy odstoupila. Žalobkyni tímto vzniklo právo na úhradu částky 50 298,44 Kč, která je tvořena dlužnou jistinou 42 455,05 Kč, dlužnými úroky 4 831,97 Kč, pojistným 1 043,50 Kč, smluvní pokutou za prodlení ve výši 0,1 % denně ze splátky v prodlení v kapitalizované výši 1 267,92 Kč a náhradou nákladů za odeslání upomínky ve výši 700 Kč. K prověřování schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že bonita žalovaného byla prověřována na základě informací od žalovaného uvedených v žádosti o poskytnutí úvěru, v němž žalovaný uvedl, že dosahuje příjmu 25 000 Kč, na bydlení vynakládá 8 000 Kč měsíčně a dále má ostatní finanční závazky ve výši 4 500 Kč. Žalobkyně dále vychází z tzv. minimálního disponibilního příjmu, který představuje částku k udržení základního životního standardu, aniž by se žadatel ocitl v hmotné nouzi. Příjem klienta je vždy ověřen bankou. Žalobkyně dále nahlédla do databáze SOLUS, kde žalovaný neměl žádný negativní záznam. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Soud v souladu s § 115a o. s. ř. rozhodl bez nařízení jednání. 3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobkyní byla dne [datum] uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] s úvěrovým rámcem ve výši 50 000 Kč. Poskytnutý revolvingový úvěr včetně nákladů se žalovaný zavázal splácet měsíčními splátkami sjednanými minimálně ve výši 5 % z dlužné částky, nejméně však ve výši 500 Kč měsíčně. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 22,68 % ročně. Účastníci se dále dohodli na zařazení žalovaného do pojistného programu„ [anonymizována dvě slova]“ u pojistitele [právnická osoba], s pojistným ve výši 5,99 % z měsíční splátky úvěru. Ve smlouvě byly současně sjednány specifické podmínky čerpání a splácení úvěru, a to za účelem nákupu zboží ve výši 5 999 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit v celkem 10 splátkách po 599 Kč. Účastníci se dále dohodli na zařazení žalovaného do pojistného programu„ [anonymizována dvě slova]“ s pojistným ve výši 4,99 % z měsíční splátky úvěru, pročež žalovanému vznikla povinnosti hradit splátky ve výši 628 Kč měsíčně. Ve smlouvě byl dále sjednán poplatek za odeslání upomínky k úhradě splatné splátky 100 Kč, náhrada nákladů spojených s vymáháním splatného závazku ve výši 600 Kč a smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně za prodlení s úhradou splátky. Dle čl. 3 produktových podmínek pro revolvingové úvěry, které tvoří nedílnou součást smlouvy, žalobkyně měla právo od smlouvy odstoupit, a to v případě prodlení žalovaného se splácením alespoň dvou splátek nebo se splacením jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce. 4. Jak plyne z výpisu čerpání úvěru, žalovaný do [datum] čerpal revolvingový úvěr postupně v celkové výši 49 400,85 Kč. Žalovaný uhradil žalobkyni celkem 10 968 Kč. 5. Žalobkyně dopisem ze dne [datum] vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ve výši 19 988 Kč. Dopisem ze dne [datum] jej informovala, že v důsledku jeho prodlení se splacením splátek odstoupila od úvěrové smlouvy ke dni [datum] a současně jej vyzvala k úhradě dlužné částky 50 299 Kč do [datum]. 6. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván rovněž předžalobní výzvou ze dne [datum], odeslanou žalovanému dne [datum]. 7. Dle § 2395 o. z. se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2399 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 8. Dle § 1970 o. z. může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 9. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 12. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 13. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť z ničeho nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Před poskytnutím úvěru proto bylo povinností poskytovatele s odbornou péčí zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet. Tato povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. 14. Pokud poskytovatel úvěru této své povinnosti nedostojí, smlouva je absolutně neplatná. Soud poukazuje, že z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. sice vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, nicméně s ohledem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.) se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. 15. Při posuzování tzv. bonity klienta je nutno vycházet z individualizovaných údajů žadatele o úvěr, které reflektují jeho reálné