14 C 71/2021-32 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 8 400 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce [číslo] kterou s žalovaným dne [datum] uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba]. Ta před sjednáním smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr, a to na základě jím poskytnutých informací a dokladů. Žalovaný výslovně prohlásil, že jím uvedené údaje jsou přesné a pravdivé, přičemž žalobkyně poukázala na jeho povinnosti jednat v právním styku poctivě. Žalobkyně je nadto toho názoru, že zejména u nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení nelze po věřiteli oprávněně požadovat hluboké a rozsáhlé prověřování pravosti a pravdivosti žalovaným sdělených informací a předložených dokladů. Na základě uvedené smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny zaplatit rovněž úrok ve výši 840 Kč (sazba 23,72 % ročně), odměnu za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč, a to vše v 58 týdenních splátkách po 180 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, jelikož na svůj dluh uhradil jen 2 040 Kč. Žalobkyni proto vzniklo právo na dosud neuhrazenou jistinu ve výši 6 000 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 496,56 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 903,44 Kč. Žalobkyně dále po žalovaném požadovala zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 5 760,01 Kč (úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 6 000 Kč od 11. 12. 2015 do 6. 12. 2019), kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 945,42 Kč (úrok z prodlení z částky 6 000 Kč od 18. 12. 2015 do 6. 12. 2019), úroků ve výši 23,72 % ročně z částky 6 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Soud v souladu s § 115a o. s. ř. rozhodl bez nařízení jednání. 3. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou zápůjčku spolu s poplatkem ve výši 4 400 Kč, který představuje úrok ve výši 840 Kč (zápůjční úroková sazba byla sjednána jako pevná ve výši 23,72 % ročně), poplatek za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč, splatit v pravidelných 58 týdenních splátkách ve výši 180 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. V jejich čl. 8 bylo sjednáno, že pokud zákazník včas nesplní povinnost uhradit splátku, má poskytovatel zápůjčky právo požadovat celou dosud neuhrazenou dlužnou částku. 4. Ze zákaznické karty klienta ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně sdělil, že žije v nájmu, je zaměstnán na hlavní pracovní poměr s měsíčním příjmem 14 000 Kč, nevlastní vozidlo, nemá žádné závazky vůči právní předchůdkyni žalobkyně ani jiným poskytovatelům úvěru. Mezi jeho výdaje patří nájemné ve výši 2 000 Kč, výdaje na domácnost v částce 3 000 Kč a za telefon hradí 200 Kč. Jako použitelný příjem žalovaný uvedl 9 800 Kč. V zákaznické kartě je dále uvedeno, že žalovaný předložil svůj občanský průkaz, výplatní pásky a pracovní smlouvu. 5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovanému byla tato skutečnost, společně s výzvou k úhradě dlužné částky 8 400 Kč do 10 dnů, oznámena dopisem z téhož dne, odeslaným dne 7. 1. 2020. 6. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky rovněž předžalobní upomínkou ze dne 7. 5. 2020, odeslanou dne 10. 5. 2020. 7. Dle § 2390 odst. 1 o. z. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 8. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 9. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 11. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť z ničeho nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Z citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne, že před poskytnutím úvěru je povinností poskytovatele s odbornou péčí zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a pokud tak neučiní, smlouva je absolutně neplatná. Tato povinnost chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Tato povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona ve smyslu jeho § 2, a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru nikterak vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. 12. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. 13. Žalobkyně sice v rámci doplnění žaloby vyložila, jakým způsobem její právní předchůdkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, uvedla, z jakých hodnot příjmů a výdajů vycházela, nicméně ani přes výzvu soudu tato své tvrzení nepodložila jedinou listinou, ze které by bylo možné pravdivost těchto údajů posoudit a ověřit si, že údaje obsažené v zákaznické kartě jsou správné a celistvé a rovněž si učinit úsudek o celkové majetkové situaci žalovaného. Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil soudu veškeré doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. Žalobkyně nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje a tím pádem dokazuje, že jím poskytnuté informace jsou úplné a pravdivé. Žalobkyně tedy s ohledem na § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kteréh