14 C 210/2021-32 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 38 631,84 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce, kterou s žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba]. Ta před sjednáním smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě informací od žalovaného. Na základě smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 9. 3. 2020 se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 39 290 Kč. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny zaplatit rovněž úrok ve výši 8,08 % ročně, a to vše v 36 měsíčních splátkách po 1 722 Kč. Jelikož žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo právo na celou dosud neuhrazenou dlužnou částku, která činila na jistině částku 38 631,84 Kč a na dlužném úroku částku 5 991,46 Kč. Žalobkyně dále po žalovaném požadovala zaplacení úroku ve výši 8,08 % ročně z částky 38 631,84 Kč za dobu od 1. 12. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 38 631,84 Kč od 1. 12. 2020 do zaplacení. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Soud v souladu s § 115a o. s. ř. rozhodl ve věci bez nařízení jednání. 3. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že společnost [právnická osoba] a žalovaný podepsali dne 9. 3. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 39 290 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit za celkovou cenu 22 702 Kč, v pravidelných 36 měsíčních splátkách ve výši 1 722 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 32,49 % ročně. Z předloženého výpisu vyplývá, že žalovanému byl úvěr poskytnut v den podpisu smlouvy, přičemž žalovaný na svůj dluh uhradil 1 722 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Strany dále téhož dne uzavřely Rámcovou smlouvu o poskytování bankovních produktů a služeb [číslo]. 4. Z žádosti resp. úvěrové smlouvy soud zjistil, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně sdělil, že je svobodný, bydlí u rodičů, nemá žádnou vyživovací povinnost, je zaměstnán s čistým příjmem 13 378 Kč. Jeho pravidelné výdaje představuje částka 5 000 Kč měsíčně coby odhadované měsíční výdaje. Žalovaný uvedl dále, že nevlastní kreditní kartu, nemá zápůjčku u jiné společnosti a nemá bankovní účet na své jméno. Žalovaný měl dle zákaznické karty právní předchůdkyni žalobkyně doložit pracovní smlouvu a výplatní pásky za srpen a září 2018. 5. Dopisem ze dne 26. 10. 2020 právní předchůdkyně žalobkyně odstoupila od úvěrové smlouvy z důvodu prodlení s úhradou splátek. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 byly pohledávky za žalovaným postoupeny na žalobkyni. Žalovanému byla tato skutečnost oznámena dopisem ze dne 26. 1. 2021, odeslaným téhož dne. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužných částek rovněž předžalobní upomínkou ze dne 12. 2. 2021, odeslanou téhož dne, kde byla stanovena lhůta k plnění do 27. 2. 2021. 6. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“). Dle § 2395 o. z. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 9. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 11. Soud má na základě provedeného dokazování za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali dne 9. 3. 2020 smlouvu o úvěru, na základě které byly žalovanému v den podpisu poskytnuty finanční prostředky ve výši 39 290 Kč. 12. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. 13. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. Soud dále poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Jak plyne z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb., čl. 8 a 23 předmětné směrnice vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky čl. 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spot