23 C 107/2021-28 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 13 330 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce, kterou se žalovanou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] Na základě smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 1. 11. 2006 se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny zaplatit souhrnný poplatek ve výši 6 640 Kč, a to vše v 52 týdenních splátkách po 320 Kč do 31. 10. 2007. Jelikož žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, poslední splátku uhradila dne 28. 8. 2007, celkem na dluh uhradila 3 310 Kč, právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo právo na celou dosud neuhrazenou dlužnou částku v souladu se smlouvou. Dlužná částka činila na jistině 8 010,82 Kč a na dlužném poplatku 5 319,18 Kč. Žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena, dále po žalované požadovala zaplacení kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 14 058,45 Kč (úrok v zákonné výši z částky 13 330 Kč za dobu od 8. 11. 2007 do 18. 12. 2020), zákonných úroků z prodlení z částky 13 330 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek stanovených v § 115a o. s. ř. rozhodl soud ve věci bez nařízení jednání. 3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], byla dne 31. 10. 2006 uzavřena smlouva o půjčce [číslo] na základě které žalovaná obdržela v den podpisu smlouvy částku 10 000 Kč v hotovosti. Žalovaná se zavázala tuto částku společně se souhrnným poplatkem ve výši 6 640 Kč právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 52 týdenních splátkách ve výši 320 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly rovněž smluvní podmínky. Podle čl. 8 smluvních podmínek se smluvní strany dohodly, že pokud zákazník včas neuhradí splátku, má věřitel právo požadovat uhrazení celé zbylé částky půjčky, a to v nejbližším termínu pro výběr týdenní splátky. Současně byla doložena zákaznická karta, ze které bylo zjištěno, že žalovaná je nájemník, je nezaměstnaná se mzdou 7 500 Kč měsíčně, její jiné příjmy jsou 5 000 Kč měsíčně. Její výdaje za nájem/inkaso jsou 4 500 Kč měsíčně, 200 Kč měsíčně za telefon, výdaje na domácnost 4 000 Kč měsíčně. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Žalované byla tato skutečnost oznámena dopisem ze dne 6. 1. 2021. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 29. 7. 2021. 4. Soud v dané věci aplikoval zákon [číslo] občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), neboť s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., který uvedený zákon zrušil, se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, řídí dosavadními právními předpisy. 5. Na základě předložených listinných důkazů má soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] a žalovanou byla platně uzavřena smlouva o půjčce podle § 657 a násl. obč. zák., který stanoví, že„ smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.“ Podle § 658 odst. 1 obč. zák.,„ při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.“ S odkazem na obsah uzavřené smlouvy však soud dospěl k závěru, že žalobkyni, na kterou byla pohledávka za žalovanou postoupena ve smyslu § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, vznikl nárok pouze na zaplacení půjčené jistiny ve výši 10 000 Kč Smluvní ujednání o souhrnném poplatku je dle názoru soudu nutno posoudit jako neplatné ujednání, neboť je neurčité a nesrozumitelné a jako takové je v rozporu s § 37 odst. 1 obč. zák., který stanoví, že„ právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.“ Z předložené smlouvy o půjčce není zřejmé, jakým způsobem dospěl věřitel při jejím uzavírání ke konkrétní výši souhrnného poplatku, jaké dílčí poplatky a za jaké služby související s poskytnutou půjčkou má dlužník hradit a zda vůbec a jakým způsobem se do výše souhrnného poplatku promítá úroková sazba za poskytnutí půjčky, pročež ze smlouvy není zřejmé, zda byl úrok dohodnut a v jaké výši. Smlouva ani smluvní podmínky rovněž neobsahují ani případné ujednání, ze kterého by bylo možné určit, v jakém poměru bude každá splátka započítána na jednotlivé složky souhrnného poplatku. I pokud by tedy souhrnný poplatek v sobě obsahoval úrok, soud by nemohl posoudit, zda byl sjednán v přiměřené výši. Soud nezpochybňuje právo věřitele na úhradu nákladů vzniklých mu v souvislosti s poskytnutím půjčky a na přiměřenou odměnu za poskytnutí peněžních prostředků, nicméně tak musí při uzavírání smlouvy ujednat dostatečně konkrétním způsobem, aby spotřebiteli bylo zřejmé, za jaké konkrétní služby má tento poplatek uhradit a za jakou odměnu mu věřitel peněžní prostředky poskytuje. Tento závěr je navíc posílen faktem, že se zde jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem, v nichž je třeba spotřebiteli jakožto slabší straně poskytnout zvýšenou ochranu. Ze všech shora uvedených důvodů považuje soud smluvní ujednání o povinnosti dlužníka zaplatit souhrnný poplatek za absolutně neplatné v souladu s § 39 obč. zák., který stanovuje, že„ neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.“ 6. Nadto lze dále uvést, že i pokud by souhrnný poplatek představoval pouze úrok za půjčení peněžních prostředků, musel by soud konstatovat, že byl sjednán v nepřiměřené výši a tudíž v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., dle kterého„ výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.“ Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Z měnové statistiky České národní banky, dostupné na www.cnb.cz, týkající se úrokových sazeb úvěrů poskytovaných bankami domácnostem soud zjistil, že v říjnu roku 2006 se průměrná výše úrokových sazeb u půjček splatných do 1 roku, pohybovala okolo 12,17 % ročně. Vzhledem k tomu, že původní věřitel požadoval na souhrnném poplatku - úroku přibližně více než 66 % za rok, je zřejmé, že taková výše úroku by převyšovala více než pětkrát horní hranici obvyklé úrokové míry a byla by nepřiměřená. 7. Na základě posuzované smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 10 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto finanční prostředky právní předchůdkyni žalobkyně vrátit. Žalovaná na svůj dluh uhradila částku 3 310 Kč. Ujednání o povinnosti zaplatit souhrnný poplatek považuje soud za absolutně neplatné. Žalovaná tak dluží žalobkyni jistinu 6 690 Kč. 8. Soud na tomto místě konstatuje, že s ohledem na § 457 obč. zák. platí, že„ pokud je smlouva (zčásti) neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co na základě takového neplatného ujednání dostal.“ V řízení o žalobě o vrácení plnění z (částečně) neplatné smlouvy soud proto může žalobkyni, na kterou byla pohledávka za žalovanou postoupena, přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovanou, a to i v případě, že žalovaná započtení jí poskytnutého protiplnění nenavrhla (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007). Tím, že dojde k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení majetkové podstaty žalobkyně. 9. Soud dále posuzoval nárok žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve smyslu § 517 odst. 2 obč. zák., který stanovuje, že„ jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.“ Z předložené smlouvy vyplynulo, že částka 6 690 Kč měla být uhrazena do data splatnosti 31. 10. 2007, žalovaná nehradila splátky řádně a včas, došlo proto v souladu se smluvními podmínkami a § 565 obč. zák., který stanoví, že„ jde-li o plnění ve splátkách, může věřitel žádat o zaplacení celé pohledávky pro nesplnění některé splátky, jen bylo-li to dohodnuto nebo v rozhodnutí určeno. Toto právo však může věřitel použít nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky“, k zesplatnění dlužné částky nejpozději ke dni 31. 10. 2007. Jelikož žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 8. 11. 2007 do zaplacení, byl soud tímto žalobním návrhem vázán. Soud tak přiznal žalobkyni zákonn