23 C 57/2022-23 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení jistiny ve výši 7 500 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky 690 Kč, paušální náhrady nákladů upomínání 150 Kč, úroku 1 587 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 908,22 Kč (za dobu od 16. 3. 2020 do 1. 6. 2021), zákonného úroku z prodlení z částky 7 500 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení ve výši 10 % ročně a smluvní pokuty ve výši 3 315 Kč. Uvedla, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] a žalovaným došlo dne 13. 11. 2019 k uzavření smlouvy o úvěru [číslo] která byla následně doplněna dne 18. 2. 2020, na základě smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 7 500 Kč. Současně s poskytnutým úvěrem se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit předchůdkyni žalobkyně částku 1 587 Kč, která představovala kapitalizovaný smluvní úrok. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit do 15. 3. 2020. Žalovaný však dluh řádně a včas nesplatil. Předmětná pohledávka byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 6. 2021. 2. Žalobkyně vzala následně žalobu zpět co do zaplacení paušálních náhrad nákladů upomínání 150 Kč, úroku 1 587 Kč a smluvní pokuty 3 315 Kč. Soud proto řízení v této části zastavil výrokem I. tohoto rozsudku, a to v souladu s § 96 odst. 1,2 o.s.ř. 3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a po celou dobu řízení byl nečinný. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o.s.ř. 4. Z předložených důkazů soud zjistil následující skutečnosti. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 13. 11. 2019 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] a žalovaný podepsali tuto smlouvu prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, přičemž zde bylo uvedeno, že žalovanému byla poskytnuta částka 5 000 Kč. Současně s poskytnutým úvěrem měl žalovaný uhradit předchůdkyni žalobkyně kapitalizovaný úrok ve výši 1 150 Kč. Celková částka měla být uhrazena do 14. 12. 2019. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 18. 2. 2020 soud zjistil, že touto smlouvou byly změněny a doplněny podmínky smlouvy o úvěru výše uvedené, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali tuto smlouvu, přičemž zde bylo uvedeno, že žalovanému byla poskytnuta částka 7 500 Kč. Současně s poskytnutým úvěrem měl žalovaný uhradit předchůdkyni žalobkyně kapitalizovaný úrok ve výši 1 587 Kč. Celková částka měla být uhrazena do 15. 3. 2020. Byla ujednána i smluvní pokuta 0,1 % denně z jistiny v případě porušení povinnosti žalovaného, poplatek za upomínku 50 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly obchodní podmínky [právnická osoba] pro poskytování úvěrů splatných jednorázově, kde byl popsán i proces podpisu smlouvy prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Úvěr byl žalovaným postupně čerpán dne 29. 11. 2019 v částce 2 500 Kč (výpis z účtu), dne 14. 11. 2019 v částce 5 000 Kč (potvrzení o provedené platbě). 5. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu upomínkami ze dne 28. 12. 2019, 14. 1. 2020, 26. 4. 2020. Z dohody o postoupení pohledávek ([anonymizováno] on [anonymizováno] of [anonymizováno]) ze dne 11. 6. 2021 včetně přílohy [anonymizováno] [číslo] a potvrzení o přijetí platby ze dne 14. 6. 2021 soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na současnou žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému sdělena dopisem ze dne 25. 6. 2021 (který byl dle podacího archu odeslán 29. 6. 2021), ve kterém byl i vyzván k zaplacení dluhu do 10 dnů od obdržení dopisu. Tato skutečnost byla žalovanému sdělena i dopisem ze dne 7. 7. 2021, současně byl dopisem upozorněn na možnost vzniku nákladů vymáhání 39 Kč za dopis a 217 Kč za osobní návštěvu. Přípisem ze dne 3. 8. 2021 bylo zjištěno, že věc byla předána do advokátní kanceláře. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu i předžalobní výzvou ze dne 9. 11. 2021. Z výpisu úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky bylo zjištěno, že byl žalovanému zaslán obyčejný dopis dne 3. 8. 2021 a byly provedeny 4 návštěvy pověřeného pracovníka. 6. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dne 13. 11. 2019 podepsána smlouva o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě kterého„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky“. Následně byla smlouva změněna dne 18. 2. 2020 a byly doplněny její podmínky. Žalovanému byla poskytnuta částka 7 500 Kč převodem na účet. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni v souladu s § 1879 o. z., který stanovuje, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“ 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru,„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že„ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.,„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.“ 8. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel. Povinností předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. 9. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., účinného do 28. 5. 2021 vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. 10. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C [číslo], [příjmení], nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C -679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020, dle kterého s ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrn