23 C 60/2021-62 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 67 254 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 30. 4. 2019, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému dne 16. 5. 2019 finanční prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr čerpal a zavázal se k jeho řádnému splácení včetně úroku ve výši efektivní sazby 151,58 % ročně, a to v celkem 48 měsíčních splátkách ve výši 4 098 Kč. Žalovaný zaplatil na dluh nejprve 32 784 Kč ke dni 14. 1. 2020. Jelikož neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení po dobu více jak 65 dnů, žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 20. 4. 2020. Po zesplatnění ještě žalovaný částečně hradil svůj dluh dne 9. 6. 2020 částkou 4 960 Kč, dne 10. 7. 2020 částkou 4 960 Kč, dne 11. 9. 2020 částkou 500 Kč, dne 12. 10. 2020 částkou 2 000 Kč, dne 14. 4. 2021 částkou 3 219 Kč, dne 14. 5. 2021 částkou 2 049 Kč, dne 14. 6. 2021 částkou 2 049 Kč. Dlužná částka žalovaného nyní sestává z nové jistiny úvěru ve výši 40 854,88 Kč (původní dlužná jistina úvěru byla ve výši 48 912,17 Kč a dlužný úrok přirostlý ke dni zesplatnění úvěru ve výši 11 679,71 Kč), smluvní pokuty ve výši 1 996 Kč (za prodlení žalovaného s úhradou 4 splátek po dobu delší než 30 dnů), náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 1 400 Kč (za prodlení u 7 splátek o délce 15 dnů), smluvní pokuty výši 23 004 Kč (stanovené ve výši 0,1 % denně z jistiny včetně přirostlého úroku za dobu od 22. 4. 2020 do 27. 9. 2021) a úroku za poskytnutí úvěru v nominální výši 95,9 % ročně z jistiny za dobu od 22. 4. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 236 044 Kč Vedle toho se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci nařídil jednání, na kterém provedl následující důkazy a zjistil tento skutkový stav. Žalobkyně podepsala se žalovaným dne 16. 5. 2019 návrh na uzavření smlouvy o úvěru / smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 50 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit v 48 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 098 Kč. Sazba smluvního úroku byla sjednána ve výši 151,58 % ročně, přičemž sjednané úroky běží až do skutečného vrácení jistiny úvěru, a to i po zesplatnění. Celkem se žalovaný zavázal vrátit 196 704 Kč. Dle čl. 6 smlouvy má žalobkyně v případě prodlení žalovaného se splátkou delší než 30 dnů právo na smluvní pokutu ve výši 499 Kč. Dále má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného, a to 200 Kč za prodlení s úhradou každé splátky o délce 15 dnů. Pro případ, že žalovaný v den zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, vzniká mu také povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny. 4. Dopisem ze dne 17. 5. 2019 žalobkyně informovala žalovaného, že schválila jeho žádost o úvěr a současně mu poskytla splátkový kalendář, z něhož plyne, že v každé splátce byla zahrnuta jistina i úrok, přičemž jejich vzájemný poměr se postupně měnil. Žalovanému byly před podpisem návrhu poskytnuty předsmluvní informace a prohlášení klientů. 5. Dle formuláře hodnocení klienta měl žalovaný pravidelný čistý měsíční příjem 17 000 Kč. Výdaje byly v hodnotícím formuláři uvedeny částkou 9 610 Kč měsíčně, kdy částka 3 410 Kč připadala na životní minimum a 1 200 Kč na bydlení, výdaje na 3 děti v domácnosti 5 000 Kč měsíčně. Volné zdroje žalovaného byly 6 390 Kč po zohlednění rezervy 1 000 Kč. Žalovaný uvedl, že je ženatý a že bydlí u rodičů. Dle výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) získal žalovaný CBS skóre 14, což dle vysvětlivek znamená, že klient je v registru příliš nový nebo má rozpracované žádosti. Dle výpisu z registru SOLUS zde neměl žalovaný žádný záznam. Žalovaný také předložil žalobkyni potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu, z něhož plyne, že v dubnu 2019 obdržel čistou mzdu 15 638 Kč a dále historii transakcí na účtu týkající se mzdy, z níž plyne, že mu mzda za duben 2019 byla skutečně vyplacena na jeho účet. 6. Žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky 50 000 Kč dne 16. 5. 2019 na jím označený účet. Dle karty klienta žalovaný uhradil na dluh celkem částku 52 521 Kč, poslední platba byla uhrazena dne 14. 6. 2021. Poté již na dluh ničeho dalšího nezaplatil. 7. Výzvami ze dne 15. 8. 2019, 15. 11. 2019, 17. 3. 2020, 15. 4. 2020, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných splátek. Dopisem ze dne 20. 4. 2020 žalobkyně informovala žalovaného o zesplatnění úvěru a vyzvala jej k úhradě částky 63 987 Kč. Předžalobní upomínkou ze dne 8. 9. 2021 byl žalovaný vyzván opětovně k okamžité úhradě dlužné částky. Upomínka byla žalovanému dle podacího archu odeslána téhož dne. 8. Soud neprovedl další navrhované důkazy, a to vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek, a úplný výpis ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu, neboť byly k posouzení merita věci nadbytečné. 9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 12. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 13. Dle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 14. Podle § 2991 odst. 2 o. z., se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 15. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že žalobkyně a žalovaný podepsali dne 16. 5. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobkyně zaslala bezhotovostním převodem žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. 16. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. 17. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588