27 C 42/2022-31 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 9 211 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně se žalovaným dne 9. 7. 2021 uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (internet), na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 5 000 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal splatit splátkami dle předpisu spolu s úrokem a poplatkem za čerpání úvěru. Žalovaný neuhradil na pohledávku žalobkyně ničeho a žalobkyně proto úvěr zesplatnila. Zažalovaná částka sestává z dlužné jistiny ve výši 5 000 Kč, úroku ve výši 2 848 Kč, poplatku za čerpání jistiny ve výši 1 000 Kč a účelně vynaložených nákladů vymáhání ve výši 363 Kč. Dále se žalobkyně domáhala i úroku z prodlení z dlužné částky 9 211 Kč ve výši 8,5 % ročně od 1. 11. 2021 do zaplacení. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně vycházela z údajů sdělených žalovaným o příjmech, výdaje žalovaného stanovila s využitím referenčních nákladů průměrného klienta dle údajů ČSÚ, když měsíční výše výdajů člena průměrné domácnosti činila 12 485 Kč. Současně nahlížela do veřejně přístupných rejstříků, seznamů a evidencí. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. soud rozhodl bez nařízení jednání. 3. Z předložených důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně a žalovaný podepsali dne 9. 7. 2021 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut revolvingový úvěr do celkové výše úvěrového limitu až 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit pravidelnými měsíčními splátkami dle čl. 4 smlouvy spolu s úrokem ve výši 20 % měsíčně dle čl. 6 1 smlouvy a poplatkem za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru dle čl. 5 smlouvy. Dle čl. 6 smlouvy měla žalobkyně dále v případě prodlení žalovaného nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného. Z výpisu z účtu ke dni 9. 7. 2021 plyne, že žalovanému byla na jeho účet poskytnuta částka 5 000 Kč. Z výpisů k revolvingovému úvěru soud ověřil, že žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho. Předžalobní výzvou ze dne 10. 1. 2022, odeslanou téhož dne, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ze smlouvy o úvěru do 15. 2. 2022. 4. Žalovaný před poskytnutím úvěru sdělil, že jeho čistý měsíční příjem činil 21 250 Kč, uváděné náklady na obživu 1 Kč měsíčně (dle žalobkyně se jedná o chybu v systému a mělo být uvedeno 1 000 Kč měsíčně). Žalovaný uvedl, že bydlí sám v pronájmu, náklady na bydlení měl nulové. Z výpisu z katastru nemovitostí ze dne 9. 7. 2021 bylo zjištěno, že žalovaný vlastnil objekt k bydlení. Z výplatní pásky žalovaného bylo zjištěno, že dosahoval čistého měsíčního příjmu ve výši 23 448 Kč. Žalovaný předložil žalobkyni k ověření totožnosti svůj občanský průkaz. 5. Z žalobkyní předložené mandátní smlouvy ze dne 29. 5. 2013 uzavřené mezi společnostmi [právnická osoba] a [právnická osoba] soud nezjistil žádné pro posouzení merita věci podstatné skutečnosti. 6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 10. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 11. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 12. Soud má na základě provedeného dokazování za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla podepsána prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouva o úvěru, na základě které žalovaný čerpal částku ve výši 5 000 Kč. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru bylo zkoumat schopnost žalovaného coby spotřebitele splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.). Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. 13. Soud vzal z předložených důkazů za prokázané, že příjmy žalovaného byly posuzovány, avšak jeho výdaje nebyly před podpisem úvěrové smlouvy ověřeny žádnými doklady, žalovaný pouze do svého profilu na internetových stránkách žalobkyně doplnil údaje o svých výdajích ve výši 1 000 Kč měsíčně na obživu. Poskytovatel je přitom povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit příjmovou a výdajovou stránku žalovaného a tedy to, zda je schopen úvěr splatit. Žalobkyně nejednala v souladu s § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, který stanovuje, že„ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 (poskytování úvěru) uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1“, když žádné dokumenty o výdajové stránce žalovaného nedoložila a tím neprokázala, že splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného. V této situaci, kdy žalovaný tvrdil, že za bydlení hradí pouze částku 0 Kč měsíčně a na obživu 1 000 Kč měsíčně, bylo dle názoru soudu povinností žalobkyně tuto skutečnost prověřit. Žalovaným uvedené údaje vzbuzovaly objektivní pochybnosti o správnosti jejich výše, žalobkyně proto mohla kupříkladu po žalovaném požadovat doložení výpisu z bankovního účtu, dokladu SIPO atd. Žalobkyně však neučinila nic, čím by tyto důvodné pochybnosti odstranila. Soud v daném případě nevylučuje ani použití statistického modelu – odhadu nákladů žalovaného na základě souboru statistických dat. Odhad nákladů je možno u