5 C 101/2022-70 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 7 800 Kč s příslušenstvím s tím, že žalobkyně [právnická osoba] uzavřela s žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dne 2. 3. 2021„ Smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] [datum]“, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr 7 800 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit do 2. 4. 2021. Žalovaný na svůj dluh neuhradil žádnou částku. Žalobkyně se tak nyní domáhá dlužné jistiny 7 800 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky 1 070 Kč, smluvní pokuty 0,1 % denně z částky 7 800 Kč za dobu od 3. 4. 2021 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení 8,25 % ročně z částky 7 800 Kč od 3. 4. 2021 do zaplacení. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Ten ve své žádosti o úvěr uvedl, že je zaměstnaný s čistou mzdou okolo 20 500 Kč měsíčně, jeho měsíční uváděné výdaje byly 8 500 Kč, k čemuž doložil výplatní pásky a výpis z bankovního účtu. Dále byla prováděna lustrace žalovaného v registrech CNCB, BRKI, NRKI, ISIR, AML person, bylo vyhodnoceno, že mu úvěr může být poskytnut a bude schopen jej uhradit. 2. Následně vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 7 800 Kč od 27. 6. 2021 do zaplacení a požadovala pouze smluvní pokutu ve výši 646 Kč, která představuje smluvní pokutu 0,1 % denně z částky 7 800 Kč za dobu od 3. 4. 2021 do 26. 6. 2021. Soud proto řízení v souladu s § 96 odst. 1, 2 o. s. ř. v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby zastavil, jak vyplývá z I. výroku tohoto rozsudku. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci rozhodl v souladu s § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání. 4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že žalovaný žalobkyni před uzavřením smlouvy doložil výplatní lístek za prosinec 2020, ze kterého bylo zjištěno, že jeho čistá mzda byla 21 616 Kč, výplatní lístek za listopad 2020, ze kterého byla zjištěna jeho čistá měsíční mzda ve výši 21 190 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného za dobu od 1. 1. 2021 do 31. 1. 2021 bylo zjištěno, že žalovaný měl sjednaný kontokorent ve výši rámce 100 000 Kč, konečný zůstatek na účtu byl - 101 702,3 Kč, z výpisu z účtu soud zjistil i pohyby na účtu. Žalovaný si opakovaně bral mikroúvěry u různých společností ([právnická osoba], [anonymizována tři slova], [právnická osoba], atd.) ve výši celkem okolo minimálně 30 000 Kč, na účet mu chodil uváděný příjem z výplaty. Před poskytnutím úvěru byl žalovaný žalobkyní lustrován v databázi AML Person, ISIR, registru klientských informací. Z výpisu registru klientských informací bylo zjištěno, že žalovanému byl poskytnut také splátkový úvěr v dosud nesplacené výši 174 052 Kč, který měl žalovaný splácet splátkami ve výši 9 763 Kč měsíčně, dále mu byl poskytnut uvedený kontokorentní úvěr s výší úvěrového rámce 100 000 Kč a úvěr z kreditní karty s úvěrovým rámcem 40 000 Kč. Žalovaný doložil i fotokopii platného občanského průkazu a pasu. 5. Mezi žalobkyní [právnická osoba] a žalovaným byla dne 2. 3. 2021 podepsána„ Smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] [datum]“, na základě níž se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 7 800 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit do 30 kalendářních dnů. Dle článku V. odst. 2 písmena b), v případě prodlení žalovaného byla žalobkyně oprávněna požadovat smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné částky, dále byla oprávněna požadovat účelně vynaložené náklady, které vznikly v souvislosti s prodlením a jejichž výše byla upravena ve smlouvě v článku V. odst. 2 písmeno c), a to za vyhotovení a zaslání první výzvy 430 Kč, 210 Kč za lustraci dlužníka, zasílání SMS upomínek, telefonické kontaktování a zaslání 2. výzvy uplynutím 11. dne po splatnosti a 430 Kč za stejné předchozí uvedené úkony uplynutím 25. dne po lhůtě splatnosti. Rovněž byl žalovaný oprávněn žádat o splácení formou splátkového kalendáře, což mu mohla žalobkyně povolit za poplatek. Dle čl. VII. odst. 1 smlouva byla podepsána za použití elektronických komunikačních prostředků na dálku, tj. za použití jedinečného identifikátoru žalovaného (variabilní symbol a bezpečnostní kod žalovaného). Dle odst. 7 souhlas se smlouvou (na internetových stránkách) žalovaný potvrdil zasláním SMS zprávy obsahující bezpečnostní kód. To bylo doloženo i výpisem zaslaných SMS zpráv. Nedílnou součástí smlouvy byly i všeobecné obchodní podmínky. Dne 1. 3. 2021 byl žalovanému poskytnut žalobkyní registrační bonus ve výši 30 Kč. Žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 7 800 Kč poskytla dne 2. 3. 2021 na jeho bankovní účet, což bylo zjištěno z dokladu o pohybech na účtu a výpisu z účtu. Žalovaný byl opakovaně vyzýván k úhradě dlužné částky, a to výzvou ze dne 7. 4. 2021, ve které bylo uvedeno, že má dluh uhradit bezodkladně. Dále byl vyzván k úhradě výzvami ze dni 14. 4. 2021 a 28. 4. 2021. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky i předžalobní výzvou ze dne 12. 5. 2021. 6. Z předložených důkazních prostředků vzal soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla podepsána 2. 3. 2021 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouva o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), který stanovuje, že„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Žalovaný na základě smlouvy čerpal dne 2. 3. 2021 částku ve výši 7 800 Kč, tuto se zavázal uhradit do 2. 4. 2021. Žalobkyni byl před uzavřením smlouvy předložen výpis z účtu žalovaného, výpis z registru klientských informací, ze kterých bylo soudem zjištěno, že žalovaný nemohl mít na zaplacení poskytnutého úvěru peníze, z této skutečnosti lze proto dovozovat, že žalobkyně předem kalkulovala s tím, že žalovaný nebude schopen úvěr splatit a ona tím bude profitovat na smluvní pokutě, popř. poplatcích za sjednání splátkového kalendáře atd. Uzavřenou úvěrovou smlouvu lze proto považovat za smlouvu poskytnutou za úplatu (žalovanému mohla být naúčtována smluvní pokuta do výše až poloviny jistiny, popř. poplatek za splátkový kalendář). 7. Žalobkyně měla povinnost posoudit před sjednáním smlouvy úvěruschopnost žalovaného v souladu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), který jednal jako spotřebitel, když„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Soud vzal za prokázané, že výdaje žalovaného před sjednáním úvěrové smlouvy daleko přesahovaly jeho příjmy. Příjem žalovaného ze zaměstnání byl asi 20 500 Kč měsíčně, jako běžné výdaje uvedl žalovaný částku 8 500 Kč měsíčně, dále měl nesplacený kontokorent ve výši úvěrového rámce 100 000 Kč, úvěr z kreditní karty ve výši rámce 40 000 Kč, úvěr s výší měsíční splátky 9 763 Kč, z výpisu z účtu za leden 2021 bylo dále zjištěno, že si žalovaný vzal u úvěrových společností další mikroúvěry ve výši asi 30 000 Kč, které jsou splatné zpravidla do 30 dnů od jejich poskytnutí. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že byl žalovaný schopen úvěr splatit do 30 dnů. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná, když podle § 87 odst. 1 ZSÚ,„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.“ Byť z § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C- 76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance) konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. S ohledem na to, že žalobkyně poskytla předmětný úvěr, i když věděla, že žalovaný úvěr nesplatí, soud konstatuje, že předložená smlouva o úvěru je absolutně neplatná a soud k této neplatnosti přihlíží i bez námitky účastníků, neboť smlouva je v rozporu