23 C 175/2022-39 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 17 921 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok opírala o tvrzení, že žalované poskytla finanční prostředky ve výši 14 600 Kč na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 10. 8. 2021 nazvané jako smlouva o zápůjčce, přičemž žalovaná poskytnuté finanční prostředky čerpala bezhotovostním převodem na bankovní účet č. [bankovní účet] Smlouva o úvěru byla uzavřena na dálku prostřednictvím internetového rozhraní [webová adresa], součástí dokončení žádosti o úvěr bylo též zadání verifikační platby žalovanou, aby tak bylo možné ověřit totožnost její osoby. Žalovaná se smluvně zavázala vrátit jistinu ve výši 14 600 Kč společně s poplatkem za poskytnutí jistiny ve výši 3 321 Kč, a to nejpozději dne 9. 9. 2021. Žalobkyně se nyní domáhá zaplacení dlužné jistiny ve výši 14 600 Kč, poplatku ve výši 3 321 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 17 921 Kč ve výši 8,5 % od 14. 10. 2021 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky jistiny (14 600 Kč) ode dne 14. 10. 2021 do dne 25. 10. 2022 (den vyhotovení žaloby), a to v žalobkyní ponížené částce 4 572 Kč, a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč (5 x výzva po 500 Kč). 2. Žalovaná se k podané žalobě vyjádřila dne 10. 1. 2023 a uvedla, že uplatněný nárok alespoň v jeho části neuznává. Namítla, že žalobkyně nedostatečně prověřila její úvěruschopnost, a proto je smlouva o předmětném spotřebitelském úvěru absolutně neplatná. Pokud by soud nedospěl k závěru o neplatnosti této smlouvy, namítla žalovaná rozpor celkové výše nákladů ze smlouvy s dobrými mravy (roční procentní sazba nákladů činí dle žalované 1110 %). 3. Žalobkyně ve své replice ze dne 3. 2. 2023 souhlasila s návrhem žalované, aby byla žaloba v rozsahu převyšujícím jistinu ve výši 14 600 Kč zamítnuta. K prověření úvěruschopnosti žalobkyně nedoložila žádné podklady a uvedla, že v této souvislosti ani nebude doplňovat svá předchozí skutková tvrzení. Pokud by soud naznal, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná, žádala žalobkyně, aby soud rozhodnul tak, že je žalovaná povinná navrátit žalobkyni poskytnutou jistinu ve výši 14 600 Kč, uhradit úroky z prodlení v zákonné výši a nahradit jí náklady řízení. 4. Za splnění podmínek stanovených v § 115a o. s. ř. rozhodl soud ve věci bez nařízení jednání. 5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 10. 8. 2021 uzavřena smlouva nazvaná jako smlouva o zápůjčce. K uzavření smlouvy mělo dojít prostřednictvím elektronické komunikace na dálku, konkrétně na internetových stránkách žalobkyně [webová adresa] s tím, že žalovaná měla na důkaz svého ztotožnění provést ze svého bankovního účtu verifikační platbu na bankovní účet žalobkyně a posléze namísto svého podpisu zadat autorizační kód uvedený v podpisové části smlouvy ([příjmení] kód: [číslo]). Žalobkyně se ve smlouvě zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky nejpozději do 2 dnů od uzavření smlouvy, přičemž dle doloženého potvrzení žalobkyně odeslala jistinu ve výši 14 600 Kč na účet žalované ještě v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala vrátit dlužnou částku společně s poplatkem ve výši 3 321 Kč nejpozději dne 9. 9. 2021 RPSN byla stanovena na 2969 %, a celková částka ke splacení žalovanou tak činila 17 921 Kč. Pro případ, že by žalovaná nezaplatila částku včas, ujednaly si smluvní strany v odst. 2.3 smlouvy, že veškeré dosud vyúčtované poplatky přirůstají k jistině zápůjčky a stávají se součástí jistiny. V tomtéž ustanovení si strany pro případ prodlení žalované dále ujednaly povinnost žalované zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení a současně povinnost zaplatit náhradu účelně vynaložených výdajů vzniklých v důsledků prodlení žalované, mj. též částku 500 Kč za listinnou upomínku. 6. Výzvami ze dne 20. 10. 2021, 27. 10. 2021, 3. 11. 2021, 12. 11. 2021 a 27. 11. 2021 byla žalovaná vyzvána k vrácení částky úvěru. Před podání žaloby vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dlužné částky ještě dopisem ze dne 3. 10. 2022 odeslaným ještě téhož dne. 7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 10. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 11. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 12. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru, podle níž byly žalobkyní poskytnuty žalované bezhotovostní peněžní prostředky ve výši 14 600 Kč Tyto peněžní prostředky však žalovaná v rozporu se smlouvou nevrátila, dle tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nerozporovala, poskytla žalovaná pouze platbu ve výši 918 Kč. 13. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Žalobkyni tak vznikla povinnost stanovená zákonem č. 257/2016 Sb. před poskytnutím úvěru zkoumat schopnost žalované splácet úvěr. Pokud by poskytovatel této své povinnosti nedostál, musela by být sjednaná úvěrová smlouva posouzena jako neplatná, přičemž se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlédne i bez námitky dlužníka (podrobněji k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. Ostatně i v rozsudku Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, bylo jasně konstatováno, že vnitrostátní úprava, podle níž se sankce neplatnosti uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. Dle Soudního dvora je proto nezbytné, aby splnění povinností poskytovatele úvěru soud zkoumal z moci úřední. 14. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně coby poskytovatelka spotřebitelského úvěru zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné