Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 11 410 Kč s příslušenstvím s tím, že její právní předchůdkyně společnost , právnická osoba, . se žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru a na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 5 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit za podmínek stanovených ve smlouvě do 30 dnů od jeho poskytnutí. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splatit úvěr, žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného posuzovala její právní předchůdkyně v souladu s ustanovením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., kdy zejména provedla lustrace žalovaného v insolvenčním rejstříku a centrální evidenci exekucí a dále vycházela z informací sdělených žalovaným ohledně svých příjmů a výdajů. Žalobkyně výslovně uvedla, že nemá k dispozici důkazy k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný se dostal do prodlení s vrácením úvěru. Žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho. Pohledávka byla smlouvou postoupena nejprve na společnost , právnická osoba, a následně na žalobkyni. Žalobkyně v žalobě po žalovaném požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 5 000 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 5 000 Kč od 25. 10. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 150 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 800 Kč, poplatku za administraci prodlení ve výši 700 Kč, poplatků za upomínky formou SMS a e-mailových zpráv ve výši 800 Kč, poplatků za upomínky formou písemných výzev ve výši 1 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 960 Kč.2. Podáním ze dne 20. 2. 2026 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to co do částky 6 410 Kč (úrok ve výši 150 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 800 Kč, poplatky za upomínky formou SMS a emailových zpráv ve výši 800 Kč, poplatek za administraci prodlení ve výši 700 Kč, poplatky za písemné upomínky ve výši 1 000 Kč a smluvní pokuta ve výši 1 960 Kč), a dále ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 5 000 Kč od 25. 10. 2024 do zaplacení. Částečné zpětvzetí žaloby žalobkyně odůvodnila tím, že nemá k dispozici důkazy k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy.3. Podle § 96 odst. 1 o. s. ř. může žalobce za řízení vzít návrh zpět. Podle odst. 2 téhož ustanovení soud v rozsahu zpětvzetí řízení zastaví. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy soud řízení co do shora uvedené částky s příslušenstvím zastavil.4. Po částečném zpětvzetí se žalobkyně domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 5 000 Kč.5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.6. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , a žalovaným byla dne 10. 8. 2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému na jeho účet č. , č. účtu, poskytnout částku 5 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tuto částku zaplatit žalobkyni spolu s úrokem ve výši 75 Kč a poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 900 Kč do 25. 8. 2024. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky. Žalobkyně doložila i předsmluvní formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Dále bylo zjištěno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , a žalovaným byla dne 23. 8. 2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , kterou byla prodloužena splatnost předchozího spotřebitelského úvěru poskytnutého dle smlouvy č. , hodnota, do 24. 9. 2024. Současně byl nově vyčíslen úrok, který byl žalovaný povinen uhradit ve výši 150 Kč a poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 800 Kč. Konečně dne 22. 9. 2024 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , kterou byla prodloužena splatnost úvěru do 24. 10. 2024. Z potvrzení o platbě vystaveného , právnická osoba, . plyne, že právní předchůdkyně žalobkyně zaslala na účet žalovaného č. , č. účtu, dne 10. 8. 2024 částku 5 000 Kč se zprávou pro příjemce Půjčka. Dopisy ze dne 9. 11. 2024 a ze dne 27. 11. 2024 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky, a to vždy do 5 dnů od doručení dané výzvy. Z přehledu upomínek plyne, že žalovanému bylo zasláno celkem , hodnota, SMS upomínek a 10 e-mailových upomínek.7. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . na společnost , právnická osoba, Další smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2025 postoupila společnost , právnická osoba, tuto pohledávku za žalovaným na žalobkyni.8. K zaplacení dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní výzvou ze dne 30. 10. 2025, která byla dle podacího archu následujícího dne odeslána.9. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť právní předchůdkyně žalobkyně byla podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.11. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“12. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“13. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“14. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“15. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).16. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních dluhů“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké dluhy měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.17. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.18. Žalobkyně přitom ani přes výzvu soudu nepředložila žádné důkazy o tom, že původní věřitelkou byla úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy řádně zkoumána, když žalobkyně výslovně uvedla, že žádné takové důkazy nemá k dispozici. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.19. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“20. Předmětnou smlouvu (včetně jejích dodatků, jimiž byla prodloužena splatnost) tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 5 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.21. Jelikož žalovaný na svůj dluh nic neuhradil, soud žalobkyni přiznal nárok na zaplacení jistiny ve výši 5 000 Kč. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rejstříku zdejšího soudu bylo zjištěno, že proti žalovanému bylo v nedávné době vedeno větší množství civilních řízení, kde byl žalován v důsledku neplacení pojistného či příspěvku za nepojištěné vozidlo, přičemž v několika případech již jsou tyto pohledávky i exekučně vymáhány. Jiné informace o majetkové situaci žalovaného nejsou soudu známy, jelikož žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný. S ohledem na existenci dalších závazků žalovaného, se při zohlednění výše dlužné částky soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta dvou měsíců od právní moci rozsudku.22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., dle něhož soud přizná náhradu nákladů řízení účastníku, který měl ve věci plný úspěch, ve spojení s § 146 odst. 2 větou první, dle které je účastník, který zavinil zastavení řízení, povinen hradit jeho náklady. Procesní zavinění na částečném zastavení řízení leží na straně žalobkyně, proto ta část řízení, v níž bylo řízení zastaveno, představuje její „neúspěch ve věci“. Ve věci tak byl převážně úspěšný žalovaný a má právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však dosud žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.