Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 21 097 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se žalovaným uzavřela dne 12. 3. 2025 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě níž poskytla žalovanému na jeho bankovní účet finanční prostředky v celkové výši 17 500 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky s úrokem ve výši 3 597 Kč vrátit do 15. 5. 2025. Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě po provedení registrace žalovaného na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně. K tomu, jakým způsobem a s jakým výsledkem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně provedla lustrace ve veřejně dostupných databází (CEE, ISIR, SOLUS, NRKI a BRKI), a zároveň vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích a dále z úvěrové historie. Žalobkyně však nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a tvrzených příjmech a výdajích. Žalovaný své povinnosti ze smlouvy nedostál, když právní předchůdkyni žalobkyně poskytnuté finanční prostředky nevrátil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně pak po žalovaném požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 17 500 Kč a smluvního úroku ve výši 3 597 Kč a s ohledem na prodlení žalovaného s úhradou požadovala rovněž zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 21 097 Kč za dobu od 16. 5. 2025 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 12. 3. 2025 byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 4 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal spolu s úrokem ve výši 920 Kč splatit nejpozději do 11. 4. 2025. Následně dne 13. 3. 2025 byl k této smlouvě uzavřen dodatek č. 1, dle něhož byla poskytnutá jistina navýšena na částku 8 000 Kč a výše úroku na částku 1 824 Kč. Dne 17. 3. 2025 pak byl uzavřen dodatek č. 2, dle něhož byla poskytnutá jistina navýšena na částku 11 000 Kč a výše úroku na částku 2 454 Kč. Dne 18. 3. 2025 byl uzavřen dodatek č. 3, dle něhož byla poskytnutá jistina navýšena na částku 14 000 Kč a výše úroku na částku 3 072 Kč a konečně dne 1. 4. 2025 pak byl uzavřen dodatek č. 4, dle něhož byla poskytnutá jistina navýšena na částku 17 500 Kč a výše úroku na částku 3 597 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly Obchodní podmínky předchůdkyně žalobkyně pro poskytování úvěrů splatných jednorázově (, Anonymizováno, Smlouva i příslušné dodatky ke smlouvě byly uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu Obchodními podmínkami právní předchůdkyně žalobkyně. Dne 15. 7. 2024 zaslal žalovaný na účet právní předchůdkyně verifikační platbu ve výši 0,01 Kč. Dle doložených výpisů z účtu právní předchůdkyně žalobkyně byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně na účet žalovaného dne 12. 3. 2025 zaslána částka 4 000 Kč, dne 13. 3. 2025 zaslána částka 4 000 Kč, dne 17. 3. 2025 zaslána částka 3 000 Kč, dne 18. 3. 2025 zaslána částka 3 000 Kč a dne 1. 4. 2025 zaslána částka 3 500 Kč.4. Dle potvrzení o finančních transakcích k úvěrové smlouvě č. , hodnota, bylo soudem zjištěno, že povinnému byla na účet č. , č. účtu, z účtu právní předchůdkyně žalobkyně vyplacena pěti dílčími platbami částka v celkové výši 17 500 Kč.5. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván dopisem ze dne 19. 4. 2025 a dále též upomínkou ze dne 15. 5. 2025 odeslanou dle podacího lístku téhož dne.6. Na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 a dle seznamu postoupených pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 16. 10. 2025. Předžalobní upomínkou ze dne 16. 10. 2025 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů, upomínka mu byla dle „Potvrdení o podaji doporučenej zásilky“ od , právnická osoba, . odeslána pod číslem , Anonymizováno, dne 20. 10. 2025.7. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“8. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.9. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“10. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“11. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“12. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“13. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).14. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“15. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného její právní předchůdkyně posuzovala na základě tvrzení žalovaného o příjmech a výdajích, dále na základě lustrace žalovaného v externích registrech a dle úvěrové historie. Současně však žalobkyně nedoložila žádné doklady, jimiž by proces posuzování úvěruschopnosti žalovaného doložila. Není tak vůbec zřejmé, z jaké výše příjmů a výdajů právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela, ani zda si tyto nějak ověřovala. Soud tak uzavírá, že žalobkyně ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného.16. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“17. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byla od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 17 500 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání. Jelikož žalovaný na poskytnutý úvěr ničeho neuhradil, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení jistiny ve výši 17 500 Kč.18. Co se týče splatnosti, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. (Ve vztahu k možnosti zesplatnit závazek k vrácení zbývající části jistiny pouhou výzvou věřitele se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, který byl též schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“). Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo ke sjednání doby plnění dohodu, přistoupil soud k určení doby plnění dle kritérií uvedených v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z rejstříku zdejšího soudu bylo zjištěno, že vůči žalovanému je v současné době vedena jedna exekuce a jedno civilní řízení (titulem je smlouva o úvěru, žalovaná částka je ve výši 17 680 Kč), které není dosud pravomocně skončeno. Jiné informace o majetkové situaci žalovaného nejsou soudu známy. Při zohlednění výše dlužné částky se soudu jeví jako přiměřená doba pro vrácení poskytnuté jistiny lhůta jednoho měsíce od právní moci rozsudku.19. Ve zbývající části (tedy ohledně úroku ve výši 3 597 Kč a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 21 097 Kč od 16. 5. 2025 do zaplacení), soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na zaplacení těchto nároků žalobkyni nárok nevznikl.20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala zaplacení 24 232,07 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 17 500 Kč (požadovaný úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 72,5 % a z 27,5 % neúspěšná (z 27,5 % byl tak úspěšný žalovaný). Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 45 % náhrady nákladů řízení.21. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 055 Kč a z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátkou. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupkyně žalobkyně učinila ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). V daném případě jde zcela jednoznačně o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, o čemž svědčí množství dalších návrhů podaných ze strany žalobkyně ke zdejšímu soudu (srov. např. řízení vedená pod sp. zn. 13 C 55/2025, sp. zn. 22 C 93/2026 či sp. zn. 4 C 236/2025). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 400 Kč a dále právnímu zástupci žalobkyně podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč za každý z úkonů. Celkem náklady žalobkyně činí 2 555 Kč (advokát není plátce DPH). Soud pak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v částce 1 149,75 Kč (45 % z 2 555 Kč).