11 C 54/2022-40 — Okresní soud v Jeseníku

1. V odůvodnění tohoto rozsudku uvádí soud pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci, neboť jde o rozsudek, proti němuž není odvolání přípustné (§ 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o. s. ř.“). 2. Předmětem řízení zahájeného návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu je zaplacení částky 3 325,24 Kč s příslušenstvím, které sestává z kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 6 012,75 Kč (jako úroku v „ zákonné výši“ z částky 3 325,24 Kč od 5. 2. 2006 do 18. 12. 2020), a úroku z prodlení z částky 3 325,24 Kč ve výši ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, a to od 19. 12. 2020 do zaplacení. Uvedené žádá z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum] uzavřené mezi společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně“) a žalovaným. 3. Na základě provedeného dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Dne [datum] podepsali právní předchůdkyně a žalovaný listinu nazvanou„ Smlouva o půjčce, [číslo]“, v níž se uvádí, že se uzavírá dle zákonů č. 40/1964 Sb. a č. 321/2001 Sb. a že její nedílnou součástí jsou„ Smluvní podmínky Smlouvy o půjčce“. Svým podpisem žalovaný potvrdil, že od právní předchůdkyně převzal v hotovosti částku 4 000 Kč jako půjčku, jež se zavázal právní předchůdkyni vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 1 928 Kč, a to v 26 týdenních splátkách po 228 Kč. V listině nazvané„ ZÁKAZNICKÁ KARTA“ žalovaný svým podpisem jako pravdivé a úplné údaje stvrdil, že bydlí sám na adrese [adresa žalovaného], nemá žádnou vyživovací povinnost, je nezaměstnaný a jeho čistý měsíční příjem ze státní podpory činí [částka] s tím, že jeho výdaje činí 2 400 Kč (1 200 Kč nájem/inkaso a 1 200 Kč výdaje na domácnost). K ověření údajů měl přiložit občanský průkaz, výměr podpory a SIPO. V čl. 8„ Smluvních podmínek Smlouvy o půjčce“ se stanoví, že právní předchůdkyně je oprávněna požadovat zaplacení celé zbylé částky půjčky a souhrnného poplatku v případě, že žalovaný neuhradí splátku včas. Pohledávka právní předchůdkyně za žalovaným je dle seznamu postoupených pohledávek předmětem smlouvy o postoupení pohledávek, kterou dne [datum] opatřily svými podpisy právní předchůdkyně i žalobkyně. Postoupení své pohledávky na žalobkyni oznámila právní předchůdkyně žalovanému dopisem odeslaným mu 1. 2. 2021 prostřednictvím České pošty s. p, v němž ho současně vyzvala, aby zaplatil dlužné částky ze smlouvy o zápůjčce [číslo] v celkové výši 4 928 Kč bez příslušenství do 10 dnů od doručení dopisu. 4. Po právní stránce posoudil soud věc takto: Právní předchůdkyně a žalovaný uzavřeli [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru v podobě půjčky dle § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013, ve spojení s § 2 písm. a) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ z. s. ú.“). Je zjevné, že právní předchůdkyně vystupovala při poskytnutí úvěru jako podnikatelka, kdežto žalovaný jako spotřebitel. 5. Žalobkyně vůbec neuvedla, zda právní předchůdkyně zkoumala, jestli bude žalovaný schopen úvěr splácet. K písemné výzvě ze dne 9. 5. 2022 se vyjádřila pouze tak, že smlouva byla uzavřena před účinností zákona č. 145/2010 Sb., který zakotvil povinnosti posuzovat úvěruschopnost spotřebitelů, a proto právní předchůdkyně touto zákonnou povinností stižena nebyla. Z předložených důkazů soud zjistil, že se právní předchůdkyně zabývala poměry žalovaného, zejm. majetkovými (příjmy, výdaje), mající vliv na jeho (budoucí) schopnost úvěr splatit. Dle soudu však zjištěné skutečnosti nevyhodnotila správně. Žalobkyně měla mít v prvé řadě pochybnosti o tvrzených výdajích žalovaného, které odhadl na 2 400 Kč, neboť takové výdaje nemohly být v daném místě a čase reálně, když nedosahovaly ani životního minima, jež v té době pro jednotlivce činilo celkem 4 300 Kč (§ 1 písm. e) a § 2 písm. a) nařízení vlády č. 664/2004 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2006), a žalovaný uvedl, že bydlí sám a sám tedy hradil výdaje spojené s bydlením a domácností. Podstatné ovšem je, že dle soudu příjem žalovaného spočívající pouze v dávkách sociálního zabezpečení ve výši [částka] v žádném případě neodůvodňoval poskytnutí spotřebitelského úvěru, i když v nízké výši 4 000 Kč. Nelze než uzavřít, že právní předchůdkyně zcela rezignovala na svou obecnou povinnost přezkoumat tzv. úvěruschopnost vyplývající z korektivu dobrých mravů a veřejného pořádku, konkrétně ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, která má ústavněprávní dimenzi s ohledem na zásadu rovnosti (např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11). Za takové situace proto soud posoudil uzavřenou smlouvu o úvěru jako (absolutně) neplatnou dle § 39 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013. Žalobkyně tak nemá právo na zaplacení úroků z úvěru, nýbrž pouze na vydání případného bezdůvodného obohacení (ve výši nezaplacené jistiny) a zaplacení úroků z prodlení z bezdůvodného obohacení žalovaného. 6. Názoru žalobkyně, že právní předchůdkyně nebyla povinna přezkoumat tzv. úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, nelze přisvědčit. Ústavní soud, jehož vykonatelná rozhodnutí jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy), totiž ve svém nálezu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20, vyjádřil názor, že korektiv dobrých mravů obecným soudům nebrání zohlednit mimo jiné i to, zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila schopnost stěžovatelů splnit v budoucnu jejich závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměla, zvláště když věřitelka provedla prověření úvěruschopnosti stěžovatelů nedostatečně a v důsledku toho uzavřela úvěrovou smlouvu i se stěžovateli, kteří pro svoje majetkové poměry zjevně nebyli schopni závazek splnit. Z uvedeného je možno dovodit, že povinnost přezkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr stíhala poskytovatele úvěru i v době, kdy takovou povinnost výslovně žádný právní předpis nestanovil. Ostatně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Poskytovatelé úvěru tedy měli zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr bez ohledu na to, zda jim byla výslovně uložena zákonem. Pokud tak nečinili, musí to jít k jejich tíži, neboť svým liknavým a neopatrným přístupem mohli (spolu) způsobit strukturální a sociální problémy vysoké míry zadlužení, platební neschopnosti spotřebitelů, tzv. obchodu s chudobou, bezvýsledných exekucí a přílivu lidí zatížených řadou exekucí do šedé ekonomiky. Jednání poskytovatele úvěru, který rezignoval na zjišťování schopnosti spotřebitele splatit poskytnutý úvěr, musí mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru. K (absolutní) neplatnosti musí soud přihlížet i bez návrhu; soud musí dokonce z úřední povinnosti zkoumat, zda poskytovatel úvěru dostál své povinnosti přezkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 702/20). 7. V řízení bylo nicméně prokázáno, že nezaplacená část půjčky (dlužná jistina) činí 3 000 Kč. Pohledávka z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni (§ 524 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013). V řízení zůstal žalovaný sice zcela nečinný, ale sama žalobkyně tvrdila, že celkem uhradil 1 000 Kč. Tomuto tvrzení žalobkyně neměl soud důvodu nevěřit. Ve smyslu § 451 a § 457 obč. zák. ve znění ve znění účinném do 31. 12. 2013 se žalovaný v rozsahu částky 3 000 Kč bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně, potažmo právní předchůdkyně, která tuto svou pohledávku (byť jako pohledávku z platné smlouvy o úvěru) postoupila na žalobkyni. Právě tuto částku je žalovaný povinen žalobkyni vydat jako bezdůvodné obohacení (§ 457 obč. zák.). 8. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen co do nároku na zaplacení žádané dlužné jistiny, tj. částky 3 000 Kč, představující bezdůvodné obohacení žalovaného, a co do úroku z prodlení z částky 3 000 Kč od 16. 2. 2021 do 30. 6. 2021 a od 1. 7. 2021 do zaplacení s úrokem z prodlení z č