207 C 178/2020-59 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se po žalovaném u zdejšího soudu domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] platná a účinná ve znění smlouvy o úvěru téhož čísla ze dne [datum], žalovaný při podpisu smlouvy obdržel [částka]. Před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobkyně prověřil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr nahlédnutím do insolvenčního rejstříku, bankovního registru klientských informací a nebankovního registru klientských informací. Žalovaný však poskytnutý úvěr nevrátil a nezaplatil ani další sjednané platby. S účinností ke dni [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Nárok žalobkyně sestává z nesplacené jistiny ve výši [částka], nesplaceného úroku z prodlení ve výši [částka], neuhrazených nákladů na upomínání (označeny jako kapitalizovaný úrok) [částka] a smluvní pokuty ve výši [částka]. Dále žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení, a to z částky [částka] od [datum] do zaplacení. 2. Platební rozkaz ve věci nebyl vydán pro pochybnosti o oprávněnosti celkové žalované částky. Protože účastníci na výzvu soudu souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání, žalobkyně souhlasila již v žalobě, rozhodl soud pouze na základě listinných důkazů ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o.s.ř.“). 3. Ze znění smlouvy o úvěru ze dne [datum] a obchodních podmínek bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši celkem [částka] Strany si v této smlouvě sjednaly jednak splacení úvěru jednorázově za 30 dní ve výši [částka] (sjednaná úroková sazba z částky [částka] ve výši 0% ročně, RPSN 0%, což se obojí geometrickou řadou zvyšuje při každém prodloužení o 30 dnů), dále smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z jistiny, a to za každý den prodlení, a poplatek [částka] za písemnou upomínku, přičemž další poplatky za upomínky při prodlení jsou výrazně vyšší ([částka], [částka], [částka]). 4. Z podpisu pod prohlášením klienta ve smlouvě pak vyplývá vyplacení úvěru žalovanému v hotovosti. Z potvrzení o přijetí platby, smlouvy o postoupení, oznámení o postoupení, sdělení České pošty a.s. a podacího archu bylo zjištěno, že pohledávka byla postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován. Oznámením o postoupení pohledávky byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dluhu do 10 dnů od doručení, zásilka byla na poštu podána [datum]. Z podacího archu a předžalobní výzvy bylo zjištěno, že žalovaný byl více než 7 dnů před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu. 5. Ze statistiky [obec] národní banky bylo zjištěno, že roční úroková sazba u úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice na spotřebu činila ke dni uzavření smlouvy 9,65 %. Z tabulky označené KIZAP [číslo] soud žádné jiné (odlišné) relevantní skutečnosti nezjistil. 6. Žalovaný netvrdil, a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by podle uzavřené smlouvy o úvěru žalobkyni cokoli zaplatil, soud proto vycházel z toho, že úvěr včetně dalších nároků (v celém rozsahu) zaplacen nebyl. 7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. V daném případě je prokázáno prohlášením a podpisem žalovaného ve smlouvě, komu a za jakých podmínek byly finanční prostředky poskytnuty v hotovosti 8. Podle § 86 odst. 1,2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Krajský soud v Praze se již aktuálně vyslovil k dříve sporné otázce, zda aktuální právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru má v případě nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele za následek absolutní či relativní neplatnost příslušné úvěrové smlouvy a dospěl ke zcela logickému závěru, že i podle aktuálně platné právní úpravy je následkem porušení této povinnosti neplatnost smlouvy absolutní. [příjmení] soud se s argumentací uvedenou v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 č.j. 27Co 143/2019-113 zcela ztotožňuje, považuje ji za správnou, a proto na níže uvedenou argumentaci odkazuje. 11. Krajský soud v Praze tedy dospěl k závěru, že:„ Odvolací soud tak má s ohledem na popsaný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. To nepochybně žalobkyně nesplnila a tomu odpovídá též výsledek splácení. <i>Shodná povinnost byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 [číslo], ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 [číslo], ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU [číslo] – 20 aj.).</i> <i>Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě odst. 1 § 87) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.</i> <i>Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp.zn. I. ÚS 523/07 (N 113/53 SbNU 409)). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy, jak mj. poukazuje ve svém odvolání žalobkyně, vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a