219 C 185/2021 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se po žalovaném u zdejšího soudu domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (společnost [právnická osoba]) a žalovaným byla dne 16. 12. 2019 prostřednictvím elektronických prostředků uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 10 400 Kč. Žalovaný však poskytnutý úvěr nevrátil a nezaplatil ani sjednaný poplatek ve výši 8 837,92 Kč. Před uzavřením smlouvy byla úvěruschopnost žalovaného ověřována v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí, CRKI a EUCB. 2. Žalovaný se ve věci vyjádřil tak, že žalobkyně před uzavřením smlouvy neověřila úvěruschopnost žalovaného. Poplatek za zpracování úvěru svou výší odporuje dobrým mravům, neboť je nepřiměřený a neodůvodněný. Žaloba by tak měla být zamítnuta. 3. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila, žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, /dále jen „o.s.ř.“ /). 4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním: 5. Ze smlouvy o úvěru a výpisu z účtu bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 16. 12. 2019 smlouvu o úvěru, na jejímž základě téhož dne právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalovanému na jeho bankovní účet částku ve výši 10 400 Kč. Žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 8 837,92 Kč. 6. Ze smlouvy o postoupení pohledávky a oznámení o postoupení pohledávky bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni a že žalovaný byl o tomto informován. Z předžalobní výzvy a podacího lístku bylo zjištěno, že žalovaný byl před podáním žaloby upomínán o zaplacení. 7. Ze žalobkyní předložených důkazů nevyplynulo, že by žalobkyně u žalovaného ověřovala s odbornou péčí schopnost spotřebitele úvěr splácet. 8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 86 odst. 1, odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. V případě porušení povinnosti úvěrujícího dostatečně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru je smlouva o úvěru uzavřená v režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru neplatná absolutně (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18). 11. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. v tom směru, aby uvedla tvrzení a označila důkazy, které by byly schopné prokázat, že s odbornou péčí posoudila schopnost spotřebitele (tj. žalovaného) splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Žalobkyně se však jednání nezúčastnila, a své břemeno tvrzení a důkazní ve vztahu ke zjišťování schopností žalovaného splácet spotřebitelský úvěr neunesla. V tomto směru žalobkyně sice uvedla určitá tvrzení, ale neposkytla k nim jediný důkaz. Žalobkyně tak neprokázala, že skutečně a případně jak konkrétně ověřovala např., zda má žalovaný dluhy, exekuci či případně vystupuje jako dlužník v insolvenčním řízení, jaké má příjmy a výdaje apod. (srov. shodně rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018 č.j. 27Co 377/2017-101). 12. Vzhledem k výše uvedenému soud nemohl dojít k jinému závěru, než posoudit předmětnou smlouvy jako absolutně neplatnou, k čemuž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o.z.). Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu. 13. Soudní dvůr EU ve věci Banco Espaňol (C -618/10 z 14.6.2012) uvedl, že směrnice 93/13 brání takové právní úpravě členského státu, která neumožňuje soudu, aby bez námitky podané spotřebitelem posoudil z úřední povinnosti v jakémkoli stadiu řízení zneužívající charakter klauzule o úrocích z prodlení obsažené ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím či poskytovatelem a spotřebitelem, a že také brání, aby soud při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule. Tato možnost by totiž mohla přispět k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívající v tom, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní. 14. Právní předchůdkyně žalobkyně však žalovanému poskytla částku 10 400 Kč, přičemž jí ani žalobkyni dosud nevrátil ničeho. Jelikož se jedná o spotřebitelskou smlouvu, na kterou se vztahuje zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tj. zákon speciální sloužící k ochraně spotřebitele, řídí se povinnost vydat bezdůvodné obohacení ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž pro zjištění skutečné výše bezdůvodného obohacení není nutný návrh na započtení ze strany žalovaného, jako je tomu v případě klasického bezdůvodného obohacení v režimu § 2993 o.z., ale soud k započtení přistupuje z úřední povinnosti, jak ostatně jednoznačně vyžaduje i výše uvedená judikatura ESD. V daném případě se tak žalovaný na úkor žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena, co do částky 10 400 Kč bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tedy částky 10 400 Kč představující nesplacenou jistinu, vrátit. 15. Splatnost dluhu je dána výzvou věřitele ve smyslu ust. § 1958 o.z. Vedle práva na zaplacení jistiny vznikl žalobkyni dle ust. § 1968 o.z. ve spojení s § 1970 o.z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb., též nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Zákonný úrok z prodlení byl žalobkyni přiznán od 11. 4. 2021. V případech bezdůvodného obohacení je pro určení splatnosti vydat bezdůvodné obohacení rozhodné doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení, popř. uplynutí lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32Cdo 4179/2007). Takovou výzvu žalobkyně poprvé učinila dne 3. 4. 2021 s určením data splatnosti do 3 dnů. Výzva byla žalovanému dle § 573 o.z. doručena dne 7. 4. 2021 a ode dne následujícího po uplynutí 3 dnů je tak žalovaný v prodlení. 16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalovaný byl ve věci úspěšnější pouze v nepatrném rozsahu, když rozdíl úspěchu žalovaného a úspěchu žalobkyně činil pouhá 4 %. Při výpočtu náhrady nákladů řízení zohlednil soud i příslušenství pohledávky (srovnej nález Ústavního soudu ČR ze dne 30. 8. 2010 sp.zn. I ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015 sp.zn. 23 Cdo 2585/2015). Soud tak vycházel z toho, že žalobkyně byla úspěšná co do částky 11 227,44 Kč (jistina + úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni 28. 3. 2022), žalovaný co do částky 12 274,56 Kč (8 837,92 Kč + úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 19 237,92 Kč od 9. 1. 2020 do 10. 4. 2021 kapitalizovaný částkou 2 408,81 Kč, úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 837,92 Kč od 11. 4. 2021 do 28. 3. 2022 kapitalizovaný částkou 852,31 Kč a rozdíl zákonného úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 10 400 Kč od 11. 4. 2021 do 28. 3. 2022 kapitalizovaný částkou 175,52 Kč).