219 C 58/2022-55 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se po žalovaném u zdejšího soudu domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, žalovaný však poskytnutý úvěr nevrátil a nezaplatil ani další sjednané nároky. Nárok žalobkyně sestává z jistiny úvěru ve výši 3 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč a smluvní pokuty ve výši 900 Kč. Dále žalobkyně požadovala přiznat náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 600 Kč. 2. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila, žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, /dále jen „o.s.ř.“ /). 3. Soud provedl dokazování podacími lístky, výpisem z centrální evidence exekucí, předsmluvními informacemi, výplatními páskami, smlouvou o spotřebitelském úvěru, posouzením úvěruschopnosti, skenem občanského průkazu, rozpisem účelně vynaložených nákladů na upomínky, upomínkami, výpisem z obchodního rejstříku a potvrzením o platbě. Z předložených listin učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 22. 11. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě téhož dne žalobkyně vyplatila žalovanému na jeho bankovní účet částku ve výši 3 000 Kč. Žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč, a to do 30 dnů. Pro případ porušení povinností žalovaným byla sjednána smluvní pokuta ve výši 15% z jistiny poskytnutého úvěru za každé porušení. Dále bylo sjednáno právo žalobkyně vyúčtovat žalovanému poplatek ve výši 450 Kč za první upomínku, poplatek ve výši 650 Kč za druhou upomínku a poplatek ve výši 1 500 Kč za náklady spojené s předáním a úhradou ceny za vymáhání pohledávky inkasní agenturou. Před podáním žaloby byl žalovaný opakovaně upomínán o zaplacení. Roční úroková sazba u úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice na spotřebu činila ke dni uzavření smlouvy 8,5 %. Žalovaný netvrdil, a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by podle uzavřené smlouvy úvěr žalobkyni vrátil, soud proto vycházel z toho, že úvěr (v celém rozsahu) nebyl zaplacen. Ze žalobkyní předložených důkazů nevyplynulo, že by žalobkyně u žalovaného ověřovala s odbornou péčí schopnost spotřebitele úvěr splácet. Výpisem z Obchodního rejstříku byla ověřena právní subjektivita žalobkyně. 4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 86 odst. 1, odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 6. V případě porušení povinnosti úvěrujícího dostatečně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru je smlouva o úvěru uzavřená v režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru neplatná absolutně (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18). 7. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. v tom směru, aby uvedla tvrzení a označila důkazy, které by byly schopné prokázat, že s odbornou péčí posoudila schopnost spotřebitele (tj. žalovaného) splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Žalobkyně v žalobě pouze uvedla, že před poskytnutím úvěru posuzovala úvěruschopnost žalovaného a že za tímto účelem žalovaného lustrovala v exekučním rejstříku, insolvenčním rejstříku a registru úvěrů REPI, dále provedla tzv. preskóring a vyžádala si potvrzení o příjmech žalovaného (což bylo ze strany žalovaného doloženou formou výplatních pásek). Co se týká výdajů žalovaného, vycházela žalobkyně z jeho prohlášení a dále pak ze statistického modelu, který vychází z dat publikovaných Českým Statistickým Úřadem. Žádné důkazy ve výše uvedeném směru však žalobkyně nepředložila. Žalobkyně se jednání nezúčastnila, a své břemeno tvrzení a důkazní ve vztahu ke zjišťování schopností žalovaného splácet spotřebitelský úvěr tak neunesla. 8. Vzhledem k výše uvedenému soud nemohl dojít k jinému závěru, než posoudit předmětnou smlouvy jako absolutně neplatnou, k čemuž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o.z.). Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu. Soudní dvůr EU ve věci Banco Espaňol (C -618/10 z 14.6.2012) uvedl, že směrnice 93/13 brání takové právní úpravě členského státu, která neumožňuje soudu, aby bez námitky podané spotřebitelem posoudil z úřední povinnosti v jakémkoli stadiu řízení zneužívající charakter klauzule o úrocích z prodlení obsažené ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím či poskytovatelem a spotřebitelem, a že také brání, aby soud při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule. Tato možnost by totiž mohla přispět k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívající v tom, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní. 9. Žalobkyně poskytla žalovanému částku 3 000 Kč, kterou dosud nevrátil. Jelikož se jedná o spotřebitelskou smlouvu, na kterou se vztahuje zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tj. zákon speciální sloužící k ochraně spotřebitele, řídí se povinnost vydat bezdůvodné obohacení § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž pro zjištění skutečné výše bezdůvodného obohacení není nutný návrh na započtení ze strany žalované, jako je tomu v případě klasického bezdůvodného obohacení v režimu § 2993 o.z., ale soud k započtení přistupuje z úřední povinnosti, jak ostatně jednoznačně vyžaduje i výše uvedená judikatura ESD. V daném případě žalovaný na úkor žalobkyně co do částky 3 000 Kč bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, vrátit. 10. Splatnost dluhu je dána výzvou věřitele ve smyslu ust. § 1958 o.z. Vedle práva na zaplacení jistiny tak vznikl žalobkyni dle ust. § 1968 o.z. ve spojení s § 1970 o.z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb., též nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Zákonný úrok z prodlení byl žalobkyni přiznán od 23. 01. 2022. V případech bezdůvodného obohacení je pro určení splatnosti vydat bezdůvodné obohacení rozhodné doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení, popř. uplynutí lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32Cdo 4179/2007). Takovou výzvu žalobkyně poprvé učinila dne 17. 01. 2022 s výzvou k zaplacení do 22. 01. 2022. Žalovaný je tak v prodlení ode dne následujícího. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., když úspěšnějšímu žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ust. § 157 odst. 4 o.s.ř.