230 C 150/2025-61 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 10 872,64 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně, společnost , právnická osoba, , uzavřela s žalovaným dne 29. 10. 2007 smlouvu o půjčce č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč v hotovosti při jejím podpisu. Žalovaný se zavázal tuto částku spolu s poplatkem vrátit nejpozději dne 3. 11. 2008. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas a ode dne 4. 11. 2008 tak byl v prodlení. Tato pohledávka byla dne 4. 10. 2024 postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně informován.2. Žalovaný se k věci písemně vyjádřil dne 26. 9. 2025, přičemž vznesl námitku promlčení a uvedl, že předmětná pohledávka byla již v minulosti projednávána v soudním řízení, v rámci kterého byla již žalovaným taktéž namítnuto promlčení a následně které bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby právním předchůdcem žalobkyně.3. Na den 30. 9. 2025 bylo nařízeno ústní jednání, ke kterému se žalobkyně dostavila. Žalovaný se z jednání omluvil a souhlasil s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.5. Ze smlouvy o půjčce ze dne 29. 10. 2007 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu, na jejímž základě měla žalobkyně poskytnout žalovanému částku ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 13 920 Kč splatit v 53 týdenních splátkách po 640 Kč. Celková částka, kterou měl žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit, činila 33 920 Kč, RPSN činila 206,8 % při splácení 53 týdnů. Ze smlouvy též plyne, že byla sjednána podle zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru.6. Provedeny byly všechny nezbytné důkazy, které mohly přispět k objasnění skutkového stavu věci, další dokazování bylo nadbytečné.7. Věc soud posoudil podle následujících ustanovení.8. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.9. Podle § 658 odst. 1 občanského zákoníku při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.10. Podle § 39 občanského zákoníku neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.11. Podle § 41 občanského zákoníku vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.12. Podle § 451 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.13. Podle § 457 občanského zákoníku je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.14. Podle § 100 občanského zákoníku se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.15. Podle § 107 odst. 1 občanského zákoníku se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odst. 2 se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí nejpozději za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Konečně podle odst. 3 jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.16. Právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, a žalovaný uzavřeli smlouvu o půjčce podle § 657 a násl. občanského zákoníku (viz přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Závazek vznikl tím, že na jejím základě bylo žalovanému předáno 20 000 Kč v hotovosti, jež byl žalovaný dle smlouvy povinen vrátit postupně v 53 týdenních splátkách. Ve smlouvě byl současně sjednán poplatek ve výši 13 920 Kč, který je třeba z právního hlediska považovat za úrok ve smyslu § 658 odst. 1 občanského zákoníku (byť tak není nazván), neboť jde o úplatu za poskytnutí půjčky žalované.17. Soud se dále zabýval platností smlouvy o půjčce, konkrétně ujednání o úroku. Z § 39 občanského zákoníku plyne, že neplatný je mj. právní úkon, který se příčí dobrým mravům. Jedná se o neplatnost tzv. absolutní, k níž soud musí přihlédnout i bez námitky účastníka (viz a contrario § 40a občanského zákoníku). Ustálená judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Hranicí přiměřenosti úroků je přibližně dvojnásobek či trojnásobek úrokové míry peněžních ústavů, byť u půjčky na základě smlouvy uzavřené mezi fyzickými osobami (zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci) by bylo možné i takovou míru akceptovat s ohledem na vyšší míru rizikovosti oproti půjčkám či úvěrům poskytovaným peněžními ústavy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014). Za nemravné tak Nejvyšší soud shledal např. úroky v sazbě 60 % ročně (viz prvně cit. rozsudek) či 36 % ročně (viz usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015).18. V projednávané věci byla smlouva sjednána mezi podnikatelkou – obchodní společností (, právnická osoba, ) poskytující půjčky v rámci svého podnikání a spotřebitelem, což je zjevné i z toho, že se v ní výslovně odkazuje na tehdejší zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru [jenž se vztahoval právě na půjčky poskytované věřitelem v rámci jeho podnikatelské činnosti fyzickým osobám, které v rámci své podnikatelské činnosti nejednají, viz § 1 odst. 1, § 2 písm. a), b) a c) tohoto zákona]. Nejde tedy o případ půjčky mezi fyzickými osobami (ve smyslu výše citované judikatury).19. Sjednaný úrok přitom činil při přepočtu na roční sazbu asi 69,60 % ročně z jistiny. Jedná se o výši, která je již na první pohled zcela nepřiměřená (srov. s nepřiměřenými úroky v judikatuře výše), zvláště ve spotřebitelských vztazích. Soud připomíná, že ochrana spotřebitele je jedním z projevů zásady ochrany slabší strany, která je součástí ústavního principu rovnosti v materiálním pojetí. (viz např. bod 10 nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 78/19). Nelze připustit, aby podnikatelé zneužívali svého silnějšího postavení (plynoucího z odborného zázemí, hospodářské síly, profesionální zkušenosti, lepší znalosti práva či dostupnosti právních služeb) k vynucení v podstatě lichevních úroků – a to ani s odkazem na údajnou vyšší rizikovost úvěru (žalobkyně navíc ani netvrdí žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by plynula rizikovost poskytnutí úvěru žalované). Rovněž při porovnání s úrokovými sazbami, které v době uzavření smlouvy požadovaly banky u úvěrů s podobnými parametry, je zjevná nemravnost sjednaných úroků. Průměrná sazba úroků u úvěrů domácností na spotřebu činila 12,94 %. Sjednaná výše je tak více než pětinásobná, což je dle výše citované judikatury (která připouští maximálně dvojnásobnou až trojnásobnou výši) hrubě nemravné. Z těchto důvodů soud ujednání o úrocích podle § 39 občanského zákoníku posoudil jako neplatné, neboť se příčí dobrým mravům.20. Soud poznamenává, že názor zastávaný Vrchním soudem v usnesení ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. 12 Cmo 95/2005, o možnosti snížení úrokové sazby na výši, která je v souladu s dobrými mravy, se v pozdější judikatuře Nejvyššího soudu neprosadil (viz např. již citovaná usnesení sp. zn. 33 Cdo 212/2014 či sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, která následují rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 dovozující absolutní neplatnost takového ujednání) a toto oprávnění soudu ani nemá žádnou oporu v zákoně (tj. dřívějším občanském zákoníku).21. Soud se dále zabýval oddělitelností ujednání o úrocích od ostatního obsahu smlouvy, tedy otázkou, zda je neplatná jen tato část právního úkonu, anebo smlouva jako celek (§ 41 občanského zákoníku, tzv. salvátorská klauzule). Podle us