Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že dne , datum, uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně na základě dokladů o příjmech a prohlášení žalovaného prověřila jeho úvěruschopnost. Dále ověřila úvěrovou historii žalovaného v databázích SOLUS a NRKI. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr s úrokem ve výši 72,32 % ročně splácet v 24 splátkách po 3 641 Kč měsíčně. Žalovaný nesplácel úvěr řádně. Protože se žalovaný ocitl v prodlení 65 dní se splátkou č. , hodnota, , splatnou dne 17. 10. 2025, byl úvěr ke dni 21. 12. 2025 na základě smluvních ujednání automaticky zesplatněn. Vzhledem k tomu, že žalovaný po zesplatnění úvěru neuhradil novou jistinu úvěru, vzniklo žalobkyni právo požadovat po žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení, a to od 23. 12. 2025 do jejího zaplacení. Žalobkyně se tak po žalovaném domáhá zaplacení dlužné nové jistiny úvěru ve výši 35 132,34 Kč, smluvních pokut ve výši 998 Kč, nákladů spojených s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného, kterou žalobkyně požaduje v kapitalizované výši pouze od 23. 12. 2025 do data vyhotovení žaloby ve výši 4 945,80 Kč, úroku ve výši 72,32 % ročně z částky 30 976,75 Kč od 23. 12. 2025 do 15. 1. 2026 a ve výši 11,5 % ročně z částky 30 976,75 Kč od 16. 1. 2026 do zaplacení, maximálně však do doby, než úrok dosáhne částky 92 016 Kč, a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z aktuální dlužné jistiny od 24. 6. 2025 do zaplacení.2. Platební rozkaz nebyl vydán z důvodu pochybností o oprávněnosti celého nároku. Žalobkyně k výzvě soudu doplnila tvrzení týkající se procesu uzavření smlouvy se žalovaným i zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Soud ve věci nařídil ústní jednání na den 28. 7. 2026. Žalobkyně na žalobě v celém rozsahu setrvala. Žalovaný se k věci nevyjádřil, na svou obranu nic neuvedl. K jednání dne 28. 7. 2026 se žalovaný bez omluvy nedostavil, ač byl řádně a včas předvolán. Soud za tohoto stavu jednal v nepřítomnosti žalovaného (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu).3. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , oznámení o schválení úvěru, předsmluvního formuláře a splátkového kalendáře bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu, podle níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 72,32 % ročně v 24 splátkách po 3 641 Kč měsíčně, splatných 17. dne v každém kalendářním měsíci. Pro případ prodlení žalovaného se zaplacením splátky či její části o délce 65 dnů bylo sjednáno, že dojde k automatickému zesplatnění úvěru. V případě, že žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru, byla smluvena povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího od zesplatnění úvěru až do jejího zaplacení. Pro případ zesplatnění úvěru pak bylo dále sjednáno, že žalobkyně má právo na zaplacení úroků, které přirostou po zesplatnění úvěru, pouze do maximální výše 120 % z celkové částky, kterou má žalovaný zaplatit. Z dokladu o vyplacení úvěru a ze zprávy , právnická osoba, ., bylo zjištěno, že dne 6. 12. 2024 byla částka 40 000 Kč vyplacena na bankovní účet žalovaného. Z karty klienta vyplývá, že žalovaný uhradil devět splátek po 3 641 Kč a dále dne 14. 1. 2026 dílčí splátku 1 200 Kč, celkem ke dni 11. 5. 2026 uhradil 33 969 Kč, žádné další platby již nejsou evidovány. Z výzev k zaplacení bylo zjištěno, že žalovaný byl žalobkyní opakovaně vyzýván k úhradě dlužné částky. Z předžalobní výzvy ze dne 20. 4. 2026 ve spojení s poštovním podacím archem bylo zjištěno, že žalovaný byl před podáním žaloby upomínán o zaplacení žalované částky. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by žalobkyni na svůj dluh uhradil jakoukoli další částku.4. Ve vztahu k posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně tvrdila, že schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisů z databází NRKI a SOLUS, hodnocení klienta a prohlášení dlužníka. Dále bylo prověřeno, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně uzavřenu další úvěrovou smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku.5. K doložení tvrzení, že žalobkyně řádně zkoumala schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, předložila žalobkyně výpis záznamů z registru SOLUS ke dni 5. 12. 2024, v němž žalovaný neměl žádný záznam. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací ke dni 5. 12. 2024 bylo zjištěno, že podle stanovení bodů u jednotlivých sledovaných hodnot se žalovaný jeví jako klient s vyšším rizikem nesplácení úvěru, kdy je žádost o úvěr výrazněji limitována výší vyplacené částky, případně zamítána. Při posuzování příjmů a výdajů žalobkyně vycházela z údajů sdělených žalovaným, kdy celkový čistý měsíční příjem žalovaného činil 28 600 Kč, měsíční náklady žalovaného činily 9 860 Kč a volné zdroje ke splácení činily 17 740 Kč. Z listiny nazvané Hodnocení klienta bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že je svobodný, má vlastní bydlení, žije sám. Výdaje žalovaného byly uvedeny ve výši 4 860 Kč (životní minimum), náklady na bydlení 5 000 Kč, žádné jiné výdaje uvedeny nebyly. Podle potvrzení , právnická osoba, ., o příchozích úhradách na účet žalovaného došly na účet žalovaného následující částky: dne 13. 8. 2024 částka 28 940 Kč, dne 12. 9. 2024 částka 28 772 Kč, dne 11. 10. 2024 částka 28 523 Kč a dne 12. 11. 2024 částka 28 521 Kč. K ověření výdajů žalovaného žádné doklady předloženy nebyly.6. Soud hodnotil vztah mezi účastníky jako spotřebitelský, neboť žalobkyně je obchodní korporací, která se zabývá poskytováním nebo zprostředkováním spotřebitelských úvěrů a žalovaný smlouvu uzavíral jako spotřebitel.7. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.8. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.9. Po právní stránce soud věc zhodnotil tak, že smlouva o úvěru písemně uzavřená mezi účastníky je neplatná, neboť byla uzavřena i přesto, že v době jejího uzavření existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet úvěr. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně si ověřila totožnost žalovaného a zjistila, že v rozhodné době nebyl účastníkem insolvenčního řízení. Dále byla doložena výše výdělků žalovaného. Výdaje žalovaného nebyly konkrétně ověřovány. Za tohoto stavu je zřejmé, že osobní poměry žalovaného včetně jeho případného dalšího úvěrového zatížení byly zjišťovány pouze formálně. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neposoudila dostatečně pečlivě a objektivně schopnost žalovaného splácet úvěr. Vzhledem k výše uvedenému soud předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou. Žalovaný od žalobkyně čerpal částku ve výši 40 000 Kč, uhradil 33 969 Kč, ke dni vyhlášení rozsudku tudíž trvalo bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve výši 6 031 Kč a tuto částku je žalovaný povinen žalobkyni vrátit. Protože § 87 zákona o spotřebitelském úvěru představuje zvláštní úpravu k bezdůvodnému obohacení, má poskytovatel při porušení zákona nárok pouze na vrácení nesplacené jistiny, nikoli na úroky, poplatky, smluvní pokuty či jiné náklady. Jistina je splatná až v nové lhůtě určené dohodou stran nebo soudem, a to s ohledem na možnosti spotřebitele. V daném případě soud uložil žalovanému vrátit pouze nesplacenou jistinu bez zákonného úroku z prodlení, neboť splatnost dosud nenastala. Jelikož mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o nové splatnosti, určil ji soud. Vzhledem k absenci tvrzení žalovaného o jeho poměrech stanovil soud lhůtu k plnění v délce tří dnů podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků, neboť každý z nich měl ve věci pouze částečný úspěch a úspěšnějšímu žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.