Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši 26 000 Kč z titulu uzavřené smlouvy o úvěru. Nárok odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 9. 5. 2025 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tuto částku vrátit do 8. 6. 2025 a zároveň jí uhradit smluvní úrok v kapitalizované výši 6 000 Kč. Žalovaný ale ve stanovené lhůtě úvěr nesplatil a nezaplatil ani smluvený úrok. Žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu vyzvala. Žalovaný nereagoval ani na předžalobní výzvu. Žalobkyně v žalobě popsala způsob uzavření smlouvy. Zároveň v žalobě uvedla, že pokud by soud neměl její nárok na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru za prokázaný, požaduje, aby soud její nárok v části jistiny posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. V této souvislosti žalobkyně navrhla, aby soud učinil dotaz na banku žalovaného , jméno FO, , zda v květnu 2025 byla tvrzená platba z účtu žalobkyně na bankovní účet č. , č. účtu, převedena a zda byl uvedený účet účtem žalovaného.2. Soud ve věci nařídil jednání, ke kterému předvolal obě strany sporu. Žalobkyně se omluvila, odkázala na žalobu a do spisu založené důkazy. Žalovaný se dostavil osobně. Soud provedl dokazování listinami, které do spisu založila žalobkyně, dále provedl důkaz zprávou banky, kterou si k návrhu žalobkyně v mezidobí vyžádal, a vyslechl žalovaného jako účastníka řízení.3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému závěru. Žalobkyně dne 9. 5. 2025 převedla na účet žalovaného částku ve výši 20 000 Kč. Dne 9. 12. 2025 zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k zaplacení dluhu ve lhůtě 3 dnů. Pokud žalobkyně v řízení tvrdila, že účastníci uzavřeli distančním způsobem smlouvu o úvěru dne 9. 5. 2025, pak toto tvrzení nebylo v řízení prokázáno, neboť ani z listiny označené jako „, Anonymizováno, “, pak listinami, které do spisu založila žalobkyně toto tvrzení prokázáno nebylo. Na listinách včetně listiny nazvané jako smlouva o spotřebitelském úvěru švýcarská půjčka zcela absentuje podpis žalovaného a v případě jiné formy dohody není zřejmé, zda strany právně jednaly právě způsobem a v rozsahu zachyceným na předložených listinách. Ani skutečnost, že tyto listiny obsahují osobní údaje žalovaného, není dostatečnou evidencí jeho projevu vůle. Nicméně, žalovaný, který se k jednání dostavil, potvrdil, že si švýcarskou půjčku bral. Vypověděl před soudem dále, že to není jediná půjčka, kterou má. Má jich tak 8 – 9, a všechny jsou od nebankovních společností. Snaží se je splácet, ale dostal se do dluhové pasti. Nejdříve potřeboval peníze, měl hodně nemocného pejska, dal velké výdaje za veterinu, tak si půjčil a následně se dostal do spirály, kdy, aby mohl splatit jednu půjčku, musel si vzít další. Teď dluží asi 200 000 Kč. Už si žádné půjčky nebere, naopak se snaží, aby se z toho všeho dostal. Zatím nemá exekuce, se všemi společnostmi se snaží nějak domluvit, domluvit si splátkové kalendáře. Ale je to těžké, protože, někdy se někdo dostaví i k němu domů, nabídne mu něco nového, což je také nevýhodné, ale je to v podstatě ultimátum a podmínka, tak se nedá nic dělat, nakonec na to kývne. Jenže to pak nesplní, protože na to peníze nemá. Každé společnosti, od které si půjčoval, dokládal příjmy a musel uvést nějaké údaje o sobě. Ale nikdy nikomu neříkal, že nemá žádné dluhy a žádné další půjčky. Proto předpokládá, že i žalobkyni to řekl. Je rozvedený, bydlí sám se třemi pejsky. Je po infarktu, musí brát léky, za které doplácí částkou 600 až 700 Kč měsíčně. Nájemné včetně poplatků by měl hradit kolem 10 600 Kč měsíčně. I tam má nějaký dluh, ale dělá pro majitele domu nějaké práce, stará se v domě o čistírnu odpadních vod, tak si to nějak započítávají, zrovna v těchto dnech mají jednání. Byl dlouho v pracovní neschopnosti, ale teď už do práce chodí, pracuje jako obsluha vodohospodářských zařízení s příjme 38 až 40 tisíc měsíčně, ale je teď v situaci, kdy skutečně všechno, co může, dává na splátky všech těch půjček, takže mu žádné peníze vlastně nezbývají. Proto by pro zaplacení dluhu potřeboval nějaké splátky.4. To, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, se sice žalobkyni listinami prokázat nepodařilo, neboť smlouva o úvěru označená , IBAN, není účastníky řádně podepsána. Žalovaný však uzavření smlouvy před soudem potvrdil. Co se týče smluvních ujednání, kapitalizovaný úrok ve výši 6 000 Kč za úvěr 20 000 Kč se splatností 1 měsíc, se soudu jeví jako nepřiměřený a v rozporu s dobrými mravy. Nicméně, žalobkyně netvrdila řádně a vůbec nedoložila, že by se zabývala úvěruschopností žalovaného. Pokud by tak s péčí řádného hospodáři učinila, zcela jistě by přišla na to, že žalovaný není schopen tak vysokou částku v tak krátké době a s takovým vysokým úrokem splatit.5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen ,,o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 86 odst. 1,2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.8. V případě porušení povinnosti úvěrujícího dostatečně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru je smlouva o úvěru uzavřená v režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru neplatná absolutně (viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18).9. S ohledem na výše uvedené soud považuje smlouvu uzavřenou mezi účastníky za absolutně neplatnou. Z titulu smlouvy proto nemůže žalobkyni žádné plnění přiznat.10. Žalobkyně sama připustila, že soud by nemusel mít její tvrzení ve všech směrech za prokázaná, proto navrhla dotaz na banku, kterou soud učinil a ze zprávy , právnická osoba, . ze dne 8. 4. 2026 zjistil, že částky 20 000 Kč skutečně byla v rozhodném období z účtu věřitele na účet žalovaného vyplacena. Žalovaný potvrdil tvrzení žalobkyně, že tyto finanční prostředky převzal ale nevrátil.11. Podle § 2991 odst. 1,2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.12. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením (č. 351/2013 Sb.); neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.13. V řízení tak bylo prokázáno obohacení na straně žalovaného, úbytek majetku na straně žalobkyně a kauzální nexus. Soud proto rozhodl tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč a zároveň jí uhradit zákonné úroky z prodlení, neboť tím, že žalovaný dlužnou částku neuhradil řádně a včas se bezesporu do prodlení dostal, a úrok z prodlení žalobkyně požadovala v zákonem stanovené výši (nařízení vlády č. 351/2013 Sb. od 26. 2. 2025 (výrok I.). S přihlédnutím k majetkovým poměrům a osobní situaci žalovaného mu soud pro úhradu dluhu i příslušenství umožnil splátky. Pokud by žalovaný ale nesplácel řádně a včas, celý dluh by se stal splatný najednou.14. Ve zbývajícím rozsahu však soud žalobu zamítl (výrok II.).15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. podle poměru úspěchu a neúspěchu, kdy rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem účastníků činí 51 %. Ve sporu úspěšnější žalobkyni proto byla přiznána náhrada nákladů řízení (sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 300 Kč a dále nákladů na právní zastoupení za tři úkony právní služby po 400 Kč, tří paušálních náhrad po 100 Kč plus 21 % DPH) ve výši 51 % z celkových 3 115 Kč, to je částka 1 589 Kč. O povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o.s.ř. Co se týče nákladů řízení, soud sice s ohledem na výši nákladů žalovanému neumožnil splátky. Poskytl mu ale pro zaplacení nákladů delší lhůtu, a to lhůtu čtyř měsíců od právní moci rozsudku.