Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 36 327,38 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že s žalovaným uzavřel dne 22. 5. 2025 smlouvu o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem ve výši 16 300 Kč. Smlouva byla uzavřena elektronicky. Žalovaný načerpal celkem částku 16 000 Kč, kterou se zavázal splatit včetně poplatků a úroků. Úvěr byl žalovanému poskytnut na bankovní účet. Žalovaný však úvěr nesplácel řádně a včas, v důsledku čehož žalobce úvěr ke dni 20. 9. 2025 zesplatnil. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobce zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a to na základě informací sdělených žalovaným, výpisem z centrální evidence exekucí, výpisem z insolvenčního rejstříku a dalších registrů. Vycházel z ověřeného čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 25 000 Kč. Žalobce se domáhal dlužné jistiny ve výši 16 000 Kč, poplatku za vyplacení úvěru ve výši 318,40 Kč, úroku ve výši 18 942,39 Kč, poplatku za službu „klidné spaní“ ve výši 80,57 Kč, smluvní pokuty ve výši 986,02 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,50 % z částky 16 398,97 Kč od 21. 9. 2025 do zaplacení.2. Žalovaný se k jednání dostavil, žalobce se omluvil, odročení nepožadoval. Soud tak věc rozhodl podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalobce.3. Žalovaný uvedl, že si je dluhu vědom, smlouvu uzavřel a peníze mu na účet přišly. Smlouvu uzavřel přes internet v době, kdy byl již v dluhové pasti, hrozily mu exekuce, proto situaci řešil tímto úvěrem. Nikoho nechtěl poškodit. Úroky považuje za nepřiměřené. Žalobce jeho situaci nijak nezkoumal, nedokládal mu žádné své příjmy ani výdaje. Prakticky ihned obdržel e-mail o schválení úvěru. Navrhl, aby byla dlužná částka co nejvíce snížena. V případě, že mu bude stanovena povinnost k plnění, požádal o možnost hrazení ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně. S žalobcem se na úhradě dluhu ve splátkách pokusil dohodnout, žalobce však nesouhlasil.4. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že žalobce a žalovaný uzavřeli dne 22. 5. 2025 smlouvu o úvěru, na základě které se žalobce zavázal poskytnout žalovanému revolvingový úvěr až do výše 16 300 Kč a žalovaný se zavázal úvěr spolu s příslušenstvím splatit v denních splátkách do 11. 11. 2026. Mezi stranami byl jednán smluvní úrok ve výši 1,016 % denně a poplatek za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky.5. Z listin nazvaných „výpis o posouzení úvěruschopnosti“ a „identifikované příjmy“ bylo zjištěno, že se jedná o interní listiny žalobce, ve kterých eviduje informace o žalovaném, a to o výši čistého ověřeného měsíčního příjmu 30 666 Kč, výši pravidelných měsíčních výdajů na půjčky 14 000 Kč, výši pravidelných měsíčních výdajů na bydlení 10 000 Kč, dalších nezbytných výdajů 6 000 Kč a ostatních zbytných výdajů 4 000 Kč.6. Z potvrzení o plnění bylo zjištěno, že žalobce převedl dne 22. 5. 2025 částku 10 000 Kč a dne 30. 5. 2025 částku 6 000 Kč na bankovní účet č. , č. účtu, . Žalovaný při jednání uvedl, že se jedná o jeho účet.7. Z výzvy k úhradě bylo zjištěno, že žalobce žalovaného o úhradu dlužné částky upomínal.8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.9. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Dle § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.12. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.13. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.14. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.15. I dle aktuální právní úpravy zákona o spotřebitelském úvěru nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele má za následek absolutní neplatnost příslušné úvěrové smlouvy. Uvedená interpretace vyplývá i z aktuálního rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18, , Anonymizováno, , ze dne 5. 3. 2020, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C-616/18, , Anonymizováno, . Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku … musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“16. K obdobným závěrům dospěl taktéž např. Krajský soud v Praze sp. zn. 27 Co 143/2019, 27 Co 81/2019 nebo 27 Co 221/2019.17. Věc byla posouzena i v návaznosti na skutečnost, že věřitel ve spotřebitelských úvěrech a zápůjčkách je ten, kdo zcela určuje podmínky smluvního vztahu. Představa, že adhezní spotřebitelské smlouvy může jakkoli významně ovlivnit spotřebitel je lichá. Věřitel je z povahy svého postavení silnější smluvní stranou, zná prostředí i právní řád, využívá účinný marketing (který z povahy věci míří na slabá místa člověka, která jsou známá a kdy je jistota, že podstatná část populace tomuto není schopna čelit, neboť má jen rozum průměrného člověka jak konstatuje i § 4 odst. 1 občanského zákoníku). Na věřitele, který je podnikatelem zabývajícím se poskytováním zápůjček, tak musí být kladeny nároky uvedené i v Hlavě I. občanského zákoníku. Věřitel je dle § 5 o. z. povinen jednat jako profesionál se znalostmi a pečlivostí, která je s jeho oborem podnikání spojena a pokud tak nečiní a jedná bez odborné péče, jde to k jeho tíži. Odbornou péčí pak není myšleno v daných případech pouze posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr či zápůjčku, ale tento pojem v sobě zahrnuje i požadavek na poctivé jednání (dle ust. § 6 o. z.), přičemž sankcí i dle vnitrostátní právní úpravy je ta skutečnost, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany (§ 8 o. z.). Věřitel je tak povinen uzavírat jen takové smlouvy, které se svým obsahem poctivému jednání nepříčí.18. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobce podle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. v tom směru, aby uvedl konkrétní tvrzení ke zkoumání úvěruschopnosti a označil veškeré důkazy, které by byly schopné prokázat, že s odbornou péčí posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Jelikož se žalobce jednání neúčastnil, připravil se o možnost být v tomto směru poučen (jak plyne z ustálené judikatury poučení podle § 118a o. s. ř. je zásadně poskytováno při jednání, přičemž lze po účastníkovi spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil, nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti, soud není povinen uvedené poučení sdělovat účastníkovi jinak, či odročovat kvůli tomuto jednání, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 28 Cdo 3665/2009).19. V tomto směru žalobce uvedl, že úvěruschopnost žalovaného posuzoval na základě informací sdělených žalovaným, výpisem z centrální evidence exekucí, výpisem z insolvenčního rejstříku a dalších registrů, k důkazu však předložil pouze interní listiny, ve kterých mohl uvést jakékoliv údaje.20. Žalobce tvrdil, že vycházel z ověřeného čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 25 000 Kč. Neuvedl však ani, jak příjem ověřil a o jaký příjem se má jednat (např. z podnikání, ze zaměstnání, zda žalovaný doložil pracovní smlouvu apod.). Nadto je žalobcovo tvrzení v rozporu s předloženou interní listinou, ve které uvádí, že výše ověřeného čistého měsíčního příjmu měla činit 30 666 Kč.21. Co se týče výdajů, nebylo tvrzeno ani doloženo, jaké bydlení má žalovaný zajištěné (vlastní nebo nájemní) a jaké výdaje představují položku další nezbytné výdaje a ostatní zbytné výdaje. Z interní listiny navíc vyplývá, že žalovaný splácel nejméně jednu zápůjčku/úvěr, aniž by byla uvedena bližší specifikace závazku (např. celková dlužná částka, předpokládaná doba splácení, účel zápůjčky/úvěru apod.).22. Pokud příjmy a výdaje žalovaného žalobce soudu nijak nedoložil, soud není schopen přezkoumat, zda žalobce skutečně posoudil úvěruschopnost žalovaného řádně. Žalobce tak soudu neposkytl dostatečná tvrzení a neoznačil žádné důkazy k tomu, jakým konkrétním způsobem zkoumal a ověřoval příjmy a výdaje žalovaného. Nadto při jednání žalovaný sám uvedl, že v době uzavření smlouvy měl závazky po splatnosti, hrozily mu exekuce, a proto situaci řešil tímto úvěrem. Žalobce jeho příjmy a výdaje neověřoval.23. V daném případě nelze mít povinnost poskytovatele úvěru zkoumat schopnost žalovaného úvěr splácet za splněnou. Soud tak nemohl dojít k jinému závěru, než posoudit předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou, k čemuž je povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o. z.).24. Žalovaný však od žalobce převzal částku 16 000 Kč, přičemž mu dosud nevrátil ničeho. Žalovaný se tak na úkor žalobce co do částky 16 000 Kč bezdůvodně obohatil a je tak povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení žalobci vrátit. Vedle práva na zaplacení jistiny vznikl žalobci dle § 1968 o. z. ve spojení s § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. též nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Zákonný úrok z prodlení nebylo možné žalobci přiznat od požadovaného dne, neboť v případech bezdůvodného obohacení je pro určení splatnosti dluhu rozhodné doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení, popř. uplynutí lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Takovou výzvu žalobce poprvé prokazatelně žalovanému odeslal dne 30. 1. 2026, ve smyslu § 573 o. z. ji doručil žalovanému třetí pracovní den po odeslání, tj. 4. 2. 2026, a určil lhůtu k plnění do tří dnů. Žalovaný je tak v prodlení ode dne 8. 2. 2026.25. Co se týče lhůty k plnění, soud umožnil žalovanému splnění dluhu v přiměřených splátkách v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem, tak, aby doba splácení nebyla nepřiměřeně dlouhá. Žalovaný uvedl, že je schopen hradit měsíční splátky ve výši 2 000 Kč, ke své žádosti ničeho nedoložil, soud však zohlednil ochotu žalovaného splácet, jakož i skutečnost, že se k jednání dostavil a postavil se k věci čelem, a že proti žalovanému je u zdejšího soudu vedeno několik jiných řízení, vč. exekučních, je tak zřejmé, že jeho situace není dobrá.26. Ve zbylé části byla žaloba zamítnuta.27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.