4 C 1/2022 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 98 887,10 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy uzavřené její právní předchůdkyní [právnická osoba] (dále jen [právní předchůdkyně žalobkyně]) dne 9.3.2020. Na základě smlouvy byly poskytnuty žalované finanční prostředky ve výši 80 000 Kč. Žalobkyně uvedla, že [právní předchůdkyně žalobkyně] ověřovala schopnost žalované splácet. Vycházeli z nebankovních registrů, SOLUSu, insolvenčního rejstříku, evidence neplatných dokladů, interních registrů. [právní předchůdkyně žalobkyně] vyhodnotila finanční situaci žalobkyně i ověřením statistickým, kdy porovná spotřebitelem deklarované údaje s údaji jiných spotřebitelů s podobným profilem. Žalovaná se zavázala zaplatit 43 045 Kč poplatek. Zápůjční úrokovou sazbu si sjednali ve výši 69%. Celkově se žalovaná zavázala zaplatit 123 045 Kč v 15 splátkách ve výši 8 203 Kč. Žalovaná zaplatila 6 splátek po 8 203 Kč a jednu 5 000 Kč. Žalobce požaduje i zaplacení smluvní pokuty ve výši 28 160 Kč a sankční poplatky 1 900 Kč. Žalobkyně uzavřela 28.1.2022 s PF smlouvu o postoupení pohledávek včetně pohledávky žalované. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Ze smlouvy ze dne 9.3.2020 soud zjistil, že [právní předchůdkyně žalobkyně] se zavázala žalované poskytnout finanční prostředky ve výši 80 000 Kč. Žalovaná se zavázala [právní předchůdkyně žalobkyně] částku vracet společně s úrokem ve výši 41 545 Kč a poplatkem za zpracování úvěru 1 500 Kč ve splátkách po 8 203 Kč Smlouvu sjednávala s žalovanou obchodní zástupkyně [jméno] [příjmení]. Ze smluvních podmínek soud zjistil z bodu 3E, že žalovaná se zavázala zaplatit v případě prodlení s platbou smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné částky. Ze zákaznické karty žalované soud zjistil, že žalovaná uvedla, že má vysokoškolské vzdělání, je vdaná, vlastní nemovitost k bydlení, žádá úvěr na rekonstrukci. Pracuje jako osoba samostatně výdělečně činná, jako doklad o příjmu doložila daňové přiznání. Dále uvedla, že má čistý příjem 46 325 Kč, je to jediný příjem domácnosti. Uvedla měsíční výdaje domácnosti 5 000 Kč, uvedla, že má jiné zápůjčky, kde splátky činí 15 000 Kč měsíčně. V ověřených dokumentech je uvedeno daňové přiznání za rok 2019 a výpis z živnostenského rejstříku. Z výpisu z živnostenského rejstříku ze dne 9.3.2020 soud zjistil, že žalovaná má od 6.4.2018 oprávnění podnikat na dobu neurčitou. Z daňového přiznání za rok 2019 k osobě žalované soud zjistil, že základ daně činil 650 000 Kč. Zároveň soud zjistil, že žalovaná uplatňuje slevu na dítě narozené v roce 2013, které s žalovanou žije ve společné domácnosti. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že došlo k postoupení pohledávky [právní předchůdkyně žalobkyně] za žalovanou na žalobkyni. Z výzvy ke splacení dluhu ze dne 10.2.2022 soud zjistil, že žalovaná byla žalobkyní vyzvána k úhradě částky 98 887,10 Kč. Z předžalobní výzvy ze dne 20.5.2022 a podacího archu k ní soud zjistil, že žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k zaplacení. 4. Soud neprovedl důkaz výpovědí [jméno] [příjmení], výpis z živnostenského rejstříku obchodního zprostředkovatele, dotazy na registry, kopie občanského průkazu žalované, jelikož tyto důkazy nejsou způsobilé prokázat, jak byly ověřeny příjmy a zejména výdaje žalované při sjednávání úvěru, což žalobkyně ani netvrdí. 5. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 6. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 11. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 12. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 13. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení. 14. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o.z. jako smlouvu o zápůjčce. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. 15. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu. 16. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil. 17. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i