4 C 22/2022-39 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalovanému zaplatit částku 265 429,14 Kč s příslušenstvím z titulu nespláceného úvěru, který byl žalovanému poskytnut k financování nákupu osobního automobilu Hyundai ix35 2,0CRDI rok výroby 2012. Pořizovací cena automobilu činila 265 000 Kč, výše poskytnutého úvěru činila 9 000 Kč. Úvěr byl vyplacen dne 10.6.2021. Žalovaný se zavázal hradit úvěrové splátky ve výši 4 547 Kč, první splátka byla splatná 4.7.2021. Úrok činil 12,19% ročně. Žalovaný neuhradil 3. splátku splatnou dne 4.9.2021. Dlužná částka sestává z dlužných splátek ve výši 22 735 Kč a z nesplacené jistiny ve výši 242 044,14 Kč. Dále z kapitalizovaného smluvního úroku z prodlení, poplatku za zaslání upomínek ve výši 450 Kč, vynaložených nákladů 200 Kč spojených s odesláním okamžité splatnosti úvěru a smluvních pokut ve výši 1414,12 Kč a 126 585,88 Kč. Žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost žalovaného posuzovala dle doložení jeho dvou výplatních pásek, jeho tvrzení o čistém příjmu, výdajům 5 000 Kč měsíčně na bydlení, 1 000 Kč na další výdaje a 6 750 Kč jako životní minimum započítané žalobkyní. Žalobkyně ověřila, že žalovaný není veden v rejstříku exekucí ani insolvenčním rejstříku. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti za situace, kdy žalovaný je subjektem cizího práva, když tato skutečnost zakládá cizí prvek ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 1215/2012 (dále jen„ nařízení Brusel I bis“), a dospěl k závěru, že zdejší soud je s ohledem na úpravu obsaženou v čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis mezinárodně příslušným ve věci rozhodnout, když žalovaný má trvalý pobyt na území České republiky. 4. Soud z provedeného dokazování zjistil následující skutkový stav. Z úvěrové smlouvy č. [anonymizováno] ze dne 4.6.2021 vyplynulo, že žalovaný uzavřel s žalobkyní smlouvy za účelem financování koupě automobilu s kupní cenou 265 000 Kč s úrokem 12,19% ročně. Splátka činila 4 547 Kč měsíčně. Ve smlouvě je uvedeno, že čistý měsíční příjem žalovaného činil 29 500 Kč s výdaji 5 000 Kč na bydlení a 1 000 Kč ostatní výdaje. Celkový příjem domácnosti byl uveden 60 000 Kč. Ve smlouvě byla sjednána v bodu 1.2 smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z dlužné částky. Z úvěrových podmínek soud zjistil, že v bodu 5.2 podmínek bylo ujednáno, že v případě prodlení žalovaného, kde je uvedeno, že výše smluvních pokut nepřesáhne 0,5% úvěrového rámce. Ze sazebníku vyplynulo, že náklady spojené s odesláním upomínky činí 150 Kč a náklady spojené s okamžitým zesplatněním úvěru činí 200 Kč. Z mandátní smlouvy [číslo] soud zjistil, že žalobkyně a [právnická osoba] uzavřeli smlouvu, že v případě financování koupě vozů zastupují žalobkyni při sjednávání úvěrových smluv. Z výplatních pásek žalovaného za březen a duben 2021 soud zjistil, že čistý příjem měl 30 669 Kč a 28 284 Kč. Z potvrzení o poskytnutí úvěru soud zjistil, že dne 10.6.2021 byla vyplacena částka 256 000 Kč. Z odstoupení od dohody o zajišťovacím převodu vlastnického práva ke zboží ze dne 24.1.2022 soud zjistil, že z důvodu prodlení žalovaného došlo k odstoupení od smlouvy s tím, aby žalovaný dlužné částky uhradil do 2.2.2022. Ze zesplatnění ze dne 13.1.2022 s dodejkou soud zjistil, že pro prodlení žalovaného žalobkyně dluh zesplatnila a odeslala oznámení žalovanému. Z přehledu plateb, splátkového kalendáře a tabulky umoření vyplynulo, že žalovaný uhradil dvě splátky ve výši 4 547 Kč. Z předžalobní upomínky ze dne 23.5.2022 soud zjistil, že žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon [číslo] Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 11. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení. 12. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o.z. jako smlouvu úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. 13. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu. 14. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil. 15. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, syste