4 C 29/2023-34 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 42 215,08 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 23.3.2022. Na základě smlouvy měla žalobkyně poskytnout žalované úvěrový rámec 40 000 Kč. Žalovaná měla splácet částku k 20. dni po načerpání úvěru. V případě prodlení se splátkou byla žalobkyně oprávněna úvěr zesplatnit. Před uzavřením smlouvy žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalované prostřednictvím kreditního skore, založeného na údajích jako je rodinný stav, zdroj příjmů, způsob bydlení atd. Žalovaná načerpala celkem částku 42 016,77 Kč. Na poskytnutý úvěr uhradila částku 3 434 Kč. Žalobkyně pro nedodržení splátkového kalendáře úvěr dne 21.9.2022 zesplatnila. Žalované byla zaslána předžalobní výzva, ale ani na jejím základě žalovaná neuhradila ničeho. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Z provedených důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Z úvěrové smlouvy ze dne 23.3.2022 a úvěrových podmínek soud zjistil, že žalovaná uvedla, že má příjem 26 500 Kč, žije u rodičů, má učňovské vzdělání, výše uvěrového rámce byla 40 000 Kč s úrokem ve výši 26,28% ročně. Splátka činila 4 970 Kč. Z úvěrové zprávy vyplynulo, že žalovaná měla v době sjednání úvěru již dvě kreditní karty, dvě žádosti o úvěr, přičemž jedna byla již odmítnuta. Z karty klienta a metodiky soud zjistil, že žalovaná uvedla, že má příjem 26 500 Kč, splátky na další závazky 7 000 Kč. Další členové domácnosti mají příjem 30 000 Kč. Dále z karty klienta vyplynulo, že žalobkyně provedla kontrolu žalované v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. 4. Z přehledu pohybů na účtech za období od 6.3.2022 do 22.3.2022 soud zjistil, že dne 12.3.2022 žalovaná platila částku 200 Kč a dne 13.3.2022 částku 500 Kč na internetových stránkách [webová adresa]. V příjmech je uvedena částka 5 000 Kč jako půjčka ze dne 21.3.2022 u [žalobkyně] Dále je zde ze dne 22.3.2022 ověřovací platba se zprávou pro příjemce [společnost] [anonymizováno] a dne 23.3.2022 totéž u [právnická osoba]. Mezi dalšími příjmy a výdaji jsou částky 2 500 Kč a 590 Kč ze dne 21.3.2022 se zprávou pro příjemce:„ Za sex, co bude za chvíli“. Rovněž z výpisu je obdobných několik výdajů jako dne 1 000 Kč se zprávou pro příjemce:„ [anonymizována čtyři slova]“ Dne 18.3.2022 v částce 505 Kč se zprávou pro příjemce:„ Za sex“, dne 14.3.2022 částka 1 200 Kč se zprávou pro příjemce:„ Na a drž hubu“. 5. Z předložené metodiky soud zjistil, že žalobkyně postupovala při vyhodnocování úvěruschopnosti žalované. 6. Ze splátkového kalendáře a výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 21.9.2022 soud zjistil, že pro neplacení splátek byl celý úvěr zesplatněn a žalovaná byla vyzvána, aby do 14 dnů od datace dopisu uhradila dlužné částky. 7. Z výpisu z účtu a přehledu pohybů na účtu soud zjistil, že 23.3.2022 a 4.4.2022 čerpala žalovaná jistinu. 8. Z předžalobní výzvy a podacího archu soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k plnění před podáním žaloby. 9. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 10. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 12. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 13. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 14. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 15. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 16. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 17. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení. 18. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o.z. jako smlouvu o zápůjčce. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. 19. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu. 20. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil. 21. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na [webová adresa]). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže in