4 C 57/2023-20 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 30 369 Kč na základě skutečnosti, že dne 6. 4. 2022 s žalovaným uzavřela distančním způsobem na adrese [webová adresa] smlouvu o úvěru jiném než na bydlení s možností postupného čerpání. Úvěr byl žalovanému vyplacen prostřednictvím bankovního převodu z bankovního účtu žalobkyně, a to dne 6. 4. 2022 v částce 15 000 Kč a dne 26. 4. 2022 v částce 8 000 Kč. Žalovaný však neuhradil ke dni splatnosti 6. 5. 2022 ničeho a dostal se do prodlení s úhradou již dnem 7. 5. 2022. Žalobkyně požadovala zaplatit krom jistiny, poplatků a zákonného úroku z prodlení také smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně ze zůstatku od 7. 5. 2022 do 5. 8. 2022. Žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy posuzovala úvěruschopnost žalovaného tak, že prověřila finanční situaci žalovaného prostřednictvím rejstříků a dále dle údajů, které žalovaný sám uvedl. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním, jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné obchodní podmínky, souhlas se zpracováním a uchováním osobních údajů a Sazebník, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 6. 4. 2022 a z údajů o poskytovateli spotřebitelského úvěru, soud zjistil, že výše úvěrového limitu činila 27 000 Kč. V čl. II bod 5 smlouvy byly sjednány služby„ Klidné spaní“ za 110 Kč měsíčně,„ Presto“ za 165 Kč a SMS servis za 29 Kč měsíčně. Dle čl. IX smlouvy byl sjednán datum splatnosti 6. 5. 2022 a jednorázová výše splátky 34 054 Kč, roční procentní sazba nákladů byla sjednána ve výši 1410,33 %; resp. 1732,08 %. Celková výše poplatku za sjednání úvěru byla sjednána ve výši 6 750 Kč Smluvní pokuta za prodlení s úhradou splátek byla sjednána ve výši 0,1 % denně z jistiny. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli (a z listiny Autorizace ověření totožnosti) soud zjistil dvě transakce ve výši 15 000 Kč (6. 4. 2022) a 8 000 Kč (26. 4. 2022) na účet žalovaného č. [bankovní účet]. Z listiny nazvané identifikovatelné příjmy soud zjistil„ výši ověřeného čistého měsíčního příjmu“ žalovaného 47 000 (bez udání měny, zřejmě Kč). Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že počet členů ve společně hospodařící domácnosti žalovaného byly 4 osoby, počet členů ve společně hospodařící domácnosti s příjmem byly 2 osoby, výše pravidelných měsíčních výdajů uvedených spotřebitelem byla 6 000 Kč, rezerva pro výdaje 700 Kč, vypočítané minimální výdaje 5 070 Kč, disponibilní příjem 28 900 Kč. 4. Z předžalobní upomínky ze dne 30. 11. 2022 a podacího lístku ze stejného dne soud zjistil, že žalovaný byl právním zástupcem žalobkyně vyzván k úhradě částky 32 972,82 Kč do tří dnů od doručení výzvy. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon [číslo] Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 11. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 12. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 13. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení. 14. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle zákona č. 89/2012 Sb. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. 15. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu. 16. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil. 17. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda