4 C 80/2023-17 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalované zaplatit částku 28 528,68 Kč na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 2.3.2020, kterou s žalobkyní uzavřela. Žalované byl poskytnut úvěr ve výši 35 000 Kč. Žalovaná měla poskytnuté finanční prostředky vracet ve splátkách po 3 491 Kč od 2.4.2020. Žalovaná provedla platby v celkové výši 56 344 Kč. Co se týče úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že žalovaná prohlásila, že není v insolvenčním ani exekučním řízení. Žalobkyně porovnala údaje poskytnuté žalovanou dle dokladů žalovanou předložených. Žalobkyně žalovanou prověřila v dostupných registrech. Pro prodlení s úhradou splátek žalobkyně úvěr zesplatnila. Žalobkyně dále požadovala smluvní úrok ve výši 111,33% ročně z nesplacené jistiny a smluvní pokutu ve výši 14 264,34 Kč představující 0,1% denně z částky 28 538,68 Kč od 15.1.2022 do 29.5.2023. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud ve věci rozhodl dle § 115a občanského soudního řádu. 4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 2.3.2020 a smluvních podmínek soud zjistil, že žalobkyně poskytne žalované částku 35 000 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 111,33% ročně, celkem měla žalovaná zaplatit částku 104 730 Kč. Tuto částku měla žalovaná zaplatit v 30 měsíčních splátkách po 3 491 Kč. 5. Z úvěrové zprávy NRKI – BRKI soud zjistil, že celkový počet kontraktů měla žalovaná 39, z toho 3 ve stavu žádosti, 14 odmítnutých a 5 existujících. Celkové měsíční splátky činily 12 230 Kč. 6. Z podacího archu vyplynulo, že žalobkyně odeslala žalované poštovní zásilku. 7. Ze splátkového kalendáře soud zjistil, jak měly být rozloženy splátky žalované. 8. Z upomínky ze dne 13.1.2022 soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k úhradě částky 47 327,65 Kč. 9. Soud dále zjistil z upomínek, že dne [číslo], 22.5.2021 a 3.6.2021 byla žalované zaslána upomínka. 10. Z rozložení plateb soud zjistil, jak probíhaly úhrady ze strany žalované v celkové výši 56 344 Kč. 11. Z výpisu z účtu žalované ze dne 30.1.2020 soud zjistil, že konečný zůstatek na účtu činil 6 178 Kč. Dále zjistil, že dne 13.1.2020 byla žalované od [právnická osoba] [anonymizováno] připsána částka 20 682 Kč. Dále dne 15.1 2020 byla připsána částka 5 000 Kč od [příjmení] [příjmení]. Z výpisu vyplynulo, že byla hrazena splátka úvěru ve výši 7 788 Kč, 948,18 Kč a dále několik příkazů k úhradě přičemž konečný zůstatek činil 5 176 Kč. 12. Z dokladu o vyplacení soud zjistil, že žalobkyně vyplatila žalované na účet částku 35 000 Kč. 13. Z výplatnice žalované za měsíc prosinec 2019 soud zjistil, že u zaměstnavatele [právnická osoba] pobírala žalovaná čistou mzdu ve výši 20 682 Kč. 14. Z formuláře pro standartní informace o spotřebitelkém úvěru soud zjistil, že v něm jsou uvedeny obdobné informace jako ve smlouvě o úvěru (úrok, částka k úhradě, smluvní pokuty) s poučením žalované o právech na odstoupení. 15. Z výzvy ze dne 31.1.2022 soud zjistil, že zástupce žalobkyně žalovanou před podáním žaloby vyzval k plnění. 16. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 18. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon [číslo] Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 19. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 20. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 21. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení. 22. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o.z. jako smlouvu o zápůjčce. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. 23. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu. 24. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil. 25. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jes