4 C 90/2023-54 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 77 938,43 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že její právní předchůdkyně [právnická osoba] a následně [právnická osoba] ([právnická osoba] zanikla fúzí sloučením s [právnická osoba]) uzavřela s žalovaným smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému půjčku ve výši 100 000 Kč. Žalovaný měl poskytnuté finanční prostředky splácet v 72 pravidelných měsíčních splátkách po 2 206 Kč. Úroková sazba zápůjčky byla stanovena ve výši 13,90% ročně. Z důvodu porušení platebních povinností žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně zesplatnila zápůjčku ke dni 7.1.2022. Dne 30.1.2023 došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Ke dni postoupení pohledávek činila pohledávka 78 516,28 Kč. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu. Žalobkyně uvedla, že žalovaný zaplatil na závazku částku 17 282,83 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 19.10.2020 [číslo] rámcové smlouvy, všeobecných obchodních podmínek, produktových podmínek a sazebníku soud zjistil, že [právnická osoba] uzavřela s žalovaným smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 100 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný splatit v 72 pravidelných splátkách po 2 206 Kč s úrokem 13,9% ročně. Žalovaný se zavázal hradit další poplatky dle aktuálního sazebníku poplatků. Součástí splátky je i poplatek za pojištění 150 Kč. Dle bodu 7.1 a 7.2 produktových podmínek byla banka oprávněna zesplatnit závazek žalovaného v případě opakovaného porušení platebních povinností. 4. Z výpisu z účtu za období od 1.9.2020 do 30.9.2020 soud zjistil, že dne 11.9.2020 je v něm transakce 23 150 Kč na účet žalovaného z [anonymizována dvě slova]. Konečný zůstatek na účtu byl 91,68 Kč. 5. Z výpisu z účtu za rok 2017, 2018, 2019, 2020, 2020, 2021 a 2022 soud zjistil, že žalovaný dne 19.10.2020 načerpal finanční prostředky ve výši 100 000 Kč. 6. Z Protokolu o ověření úvěruschopnosti a manuálního vstupu konsolidovaného blacklistu soud zjistil, že 20.5.2020 byla odmítnuta žádost žalovaného o kontokorent. Do formuláře žalovaný uvedl, že je svobodný, žije u rodičů, má příjem 20 000 Kč, výdaje na živobytí 4 000 Kč a ostatní náklady 1 000 Kč. 7. Z výzvy a okamžitého jednorázového zesplatnění s dokladem o odeslání ze dne 7.1.2022 soud zjistil, že byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužných částek do 17.1.2022. 8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30.1.2023, oznámení o postoupení pohledávky, potvrzení o zaplacení úplaty soud zjistil, že [právnická osoba] postoupila pohledávku na žalobkyni. 9. Z předžalobní výzvy ze dne 29.5 2023 a archu o jejím odeslání soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k plnění před podáním žaloby. 10. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 13. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 14. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 15. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 16. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 17. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 18. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení. 19. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o zápůjčce. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. 20. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu. 21. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil. 22. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je meto