4 C 97/2023-38 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalovanému zaplatit částku 112 020,14 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně UniCredit bank Czech Republic and [právnická osoba] uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru. Před uzavřením smlouvy posoudila právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému bezhotovostně úvěr ve výši 207 207 Kč. Žalovaný měl splácet úvěr společně s úroky ve výši 12,97% ročně ve splátkách po 5 447 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně prohlásila celý úvěr za splatný dne [datum] z důvodu prodlení žalovaného se splátkami. Pohledávka za žalovaným byla postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni dne [datum] žalovanému bylo oznámeno postoupení pohledávky a byl vyzván k zaplacení. Žalobkyně uvedla, že žalovaný na závazek uhradil částku 115 895,83 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Z návrhu na uzavření smlouvy a jeho akceptace [číslo] obchodních podmínek a sazebníku soud zjistil, že dne [datum] uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným smlouvu na částku 207 207 Kč. Tuto částku se zavázal žalovaný splácet s úrokovou sazbou 12,97% ročně ve splátkách po 5 447 Kč. Z obchodních podmínek a oznámení o okamžité splatnosti soud zjistil, že ke dni [datum] byl závazek žalovaného zesplatněn a byl vyzván k úhradě nesplacené části. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], ze seznamu pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že ke dni [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni a žalovanému byla tato skutečnost oznámena. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný byl vyzván, aby zaplatil dlužnou částku do [datum]. K ověření úvěruschopnosti soud z doplnění žádosti o poskytnutí kontokorentního úvěru zjistil, že žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 207207 Kč, z toho bylo 55 707 Kč na splátky jiných úvěrů, 150 000 Kč na bezúčelové použití klienta a 1 500 Kč poplatky za poskytnutí úvěru. Žalovaný uvedl, že má smlouvu na dobu neurčitou, je svobodný, má čistý příjem 22 006 Kč, celkové měsíční výdaje 6 500 Kč, výdaje na bydlení 3 500 Kč, výdaje na domácnost 3 000 Kč, součet limitů kreditních karet 26 000 Kč. Z náhledu do registrů soud zjistil, že žalovaný nemá záznam v registru [příjmení], že má 4 přidělené kontrakty, v jednom zůstatek jistiny 57 752 Kč, druhý a třetí je již ukončený, a čtvrtý má zůstatek jistiny 17 773 Kč. Dvě žádosti byly odmítnuty. Z výpisu z účtu z ledna 2019 soud zjistil, že zůstatek žalovaného na účtu byl 104,74 Kč na počátku měsíce a na konci 1 397,69 Kč. Zároveň soud zjistil příjem dne [datum] ve výši 16 666 Kč. Dne [datum] měl žalovaný na účtu příjem 22 006 Kč. Konečný zůstatek na účtu byl v únoru 20189 31,46 Kč, v březnu 2019 ve výši 2 002 Kč. Z výpisu z účtu zároveň soud zjistil, že z účtu žalovaného odcházely platby na úvěr Homecredit. 4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon [číslo] Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 11. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 12. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení. 13. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o.z. jako smlouvu o zápůjčce. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. 14. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu. 15. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona [číslo] výslovně nestanovil. 16. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na [webová adresa]). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou r