5 C 28/2024-15 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 7. 11. 2007 uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta půjčka ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal za poskytnutí půjčky zaplatit souhrnný poplatek ve výši 6 960 Kč. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, v důsledku čehož se staly jeho závazky splatnými v celém rozsahu. Dosud na svůj dluh uhradil celkem částku 8 266 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní došlo s účinností ke dni 24. 8. 2018 k postoupení pohledávky na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem. Přes výzvy žalobkyně žalovaný zbytek dluhu neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil. 3. Žalobkyně souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání již v podaném návrhu, žalovaný se k navrženému postupu nevyjádřil, a proto má soud za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o.s.ř.“). Soud dospěl k závěru, že věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, proto postupoval podle ustanovení § 115a o.s.ř. a věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání. 4. Soud provedl důkazy listinami, které předložili účastníci k prokázání svých tvrzení (ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř.), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle § 132 o.s.ř. byl v řízení prokázán následující skutkový stav: 5. Právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], a žalovaný uzavřeli dne 7. 11. 2007 smlouvu o půjčce [číslo] na základě které původní věřitel poskytl žalovanému částku ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit v souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků dlužnou částku ve výši 16 960 Kč, a to v 53 pravidelných týdenních splátkách. Dlužná částka je vypočtena jako součet půjčky ve výši 10 000 Kč a souhrnného poplatku ve výši 6 960 Kč. Peněžní prostředky žalovaný převzal v den podpisu smlouvy, což výslovně stvrdil svým podpisem na smlouvě (vše prokázáno smlouvou o půjčce). Žalovaný dluh nesplácel řádně a včas, dle žalobkyně, jejíž tvrzení nebylo v řízení nijak vyvráceno, dosud zaplatil částku ve výši 8 266 Kč. Pohledávka za žalovaným byla s účinností ke dni 1. 7. 2015 převedena na [právnická osoba] S.á.r.l., která ji s účinností ke dni 24. 8. 2018 převedla na žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn (prokázáno smlouvami o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 a 24. 8. 2018 včetně seznamu a přípisem ze dne 14. 9. 2018 včetně podacího lístku). K zaplacení zbývající dlužné částky byl žalovaný řádně vyzván dopisem ze dne 11. 9. 2023 (prokázáno předžalobní výzvou včetně poštovního podacího archu). 6. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků při aplikaci ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění, jako smlouvu o půjčce podle § 657 a násl. zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ o.z.“). Ustanovení § 657 odst. 1 o.z. stanoví, že smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst. 1 o.z. lze při půjčce peněžité ujednat úroky. 7. Žalobkyně (její právní předchůdce) smlouvu uzavírala v postavení dodavatele (§ 52 odst. 2 o.z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 52 odst. 3 o.z.), a jedná se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 51a a násl. o.z. 8. Podle § 39 o.z. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 9. Podle § 56 odst. 1 o.z. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. 10. Podle § 56 odst. 2 o.z. ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění. 11. Za shora uvedeného soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o půjčce, na jejímž základě po poskytnutí peněžních prostředků žalovanému vznikla povinnost tyto peněžní prostředky vrátit. Soud však dále dospěl k závěru, že sjednaný souhrnný poplatek byl ve smlouvě sjednán neplatně a domáhání se jeho zaplacení není po právu. 12. Z předmětné smlouvy se podává, že žalovaný se zavázal věřiteli zaplatit vedle vlastní jistiny ve výši 10 000 Kč též další platbu označenou jako souhrnný poplatek ve výši 6 960 Kč. Z žalobních tvrzení ani ze samotného obsahu smlouvy o půjčce nevyplývá, jakou funkci má sjednaný souhrnný poplatek. Není patrno, zda se jedná o odměnu věřiteli za dočasné poskytnutí peněžních prostředků či zda jsou v souhrnném poplatku zahrnuty i případné náklady věřitele, které mu v souvislosti s uzavřenými smlouvami vznikly. Soud má tedy vzhledem k absenci jakékoli konkretizace funkce sjednaného souhrnného poplatku za to, že tento je s přihlédnutím k jeho povaze a účelu faktickým úrokem. Soud nemá pochyb o tom, že souhrnný poplatek je odměnou za dočasné poskytnutí peněz dlužníkovi, když z ekonomického hlediska se jedná právě o tuto úplatu. 13. Soud poté souhrnný poplatek hodnotil jako ujednání pro spotřebitele nikoli jasné a srozumitelné, ale naopak klamavé, neboť věřitel transparentně spotřebiteli nedal najevo, že se jedná fakticky o odměnu věřitele za poskytnutí půjčky, tedy úrok. Ujednání o souhrnném poplatku soud hodnotil jako pro spotřebitele klamavé, a proto na něj nedopadá omezení přezkumu požadavku zachování dobré víry při uzavírání spotřebitelských smluv ve smyslu § 56 odst. 2 o.z. Celková výše faktického úroku pak v případě shora uvedené smlouvy o půjčce činila částku odpovídající zhruba 70 % jistiny půjčky poskytované na dobu 53 týdnů (zhruba jeden rok). Úrok v takové výši odpovídá již pouze úrokům sjednávaným v lichevních smlouvách, a proto jej nelze považovat za přiměřený. Ujednání o takovéto výši daného úroku, ve smlouvě navíc prezentovaného klamavě nejasně a nesrozumitelně, je nutno považovat za ujednání příčící se dobrým mravům, a proto soud smlouvy o půjčce v částech týkajících se sjednaného souhrnného poplatku shledal absolutně neplatnými ve smyslu § 39 o.z. 14. Proto soud žalobkyni přiznal podle § 657 odst. 1 o.z. částku představující dosud neuhrazenou jistinu z uzavřené smlouvy a dále úrok z prodlení ve smyslu § 517 odst. 2 o.z. v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Přiznaný kapitalizovaný úrok z prodlení pak soud oproti podané žalobě přiměřeně ponížil tak, aby jeho výpočet vycházel z dosud neuhrazené jistiny. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 věta první o.s.ř., když neshledal důvody pro její prodloužení. Ve zbytku pak soud s ohledem na výše uvedené žalobu jako nedůvodnou zamítl. 15. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. dle míry úspěchu ve věci. Žalovaný měl větší úspěch ve věci, a proto mu vzniklo právo na úhradu poměrné části nákladů. Jelikož ale žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.