111 C 296/2022-100 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobou původně doručenou [název soudu] dne 18. 3. 2020 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 341 732,76 Kč s úroky a zákonnými úroky z prodlení. Žalobu odůvodnila tvrzením, že jí byla [právnická osoba] [anonymizováno], smluvně postoupena pohledávka za žalovaným, přičemž této společnosti byla uvedená pohledávka postoupena původním věřitelem společností [právnická osoba], [IČO] (dále také jen„ původní věřitel“) smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2020. Původní věřitel s žalovaným uzavřel dne 2. 11. 2017 smlouvu o úvěru [anonymizována tři slova], dle které mu byl 7. 11. 2017 poskytnut úvěr ve výši 364 400 Kč a žalovaný se jej zavázal vrátit spolu se sjednaným úrokem 10,9 % ročně v 120 měsíčních splátkách. Žalovaný úvěr řádně nesplatil, z tohoto důvodu původní věřitel vyzval žalovaného dopisem ze dne 3. 12. 2019 k okamžitému zaplacení dlužné částky, která činí 339 280,76 Kč na dlužné jistině, 27 576,86 Kč činí dlužné úroky, 3 511,24 Kč dlužné úroky z prodlení a 2 452 Kč dlužné poplatky. Žalovaný na dluh nic nezaplatil ani po odeslání předžalobní výzvy. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a po celou dobu řízení zůstala procesně pasivní. Prvního jednání se nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán, žaloba a předvolání k jednání byli žalovanému doručeny do vlastních rukou dne 19. 9. 2022, datum náhradního doručení byl stanoven dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). K prvnímu jednání se nedostavil ani zástupce žalobkyně, z účasti u jednání se omluvil. Soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. Z písemné žádosti o úvěr bylo zjištěno, že žalovaný dne 2. 11. 2017 vlastnoručně podepsal formulář původního věřitele [číslo] v němž tohoto požádal o poskytnutí úvěru ve výši 364 400 Kč splatného po 120 měsíčních splátkách po 5 119 Kč. V žádosti uvedl, že je od července 2011 zaměstnaný jako manuální pracovník s příjmem 22 000 Kč, jiný příjem žalovaného uveden nebyl, výdaje žalovaného činily částku 11 000 Kč za úhradu jiných úvěrů, jiné výdaje žalovaného v listině uvedeny nebyly. Žalovaný bydlel v obecním bytě, byl svobodný, vyučený. Nájemní, pracovní či jiná smlouva předloženy nebyly, v žádosti není zmínka o žádné jiné listině vážící se k poměrům žalovaného. Žádost obsahovala podmínky úvěru ve výši 206 400 Kč použitelného na úhradu dluhu u [právnická osoba] a ve výši 158 000 Kč, jež bude poskytnut jako bezúčelový žalovanému výplatou na jeho bankovní účet. Úrok byl navržen ve výši 10,9 % ročně. Z potvrzení zaměstnavatele žalovaného na tiskopise původního věřitele bylo zjištěno, že žalovaný k 1. 11. 2017 měl uzavřenu pracovní smlouvu na dobu neurčitou, nebyl ve výpovědní lhůtě a jeho průměrný čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce činil částku 21 388 Kč. Původní věřitel měl k dispozici i občanský průkaz žalovaného, z něhož si pořídil soudu předloženou kopii. Z dopisu původního věřitele ze dne 3. 11. 2017 soud zjistil, že návrh smlouvy o úvěru byl jím akceptován. Smlouva byla uzavřena za účinnosti všeobecných obchodních podmínek původního věřitele účinných od 11. 9. 2017, jeho produktových podmínek účinných od 31. 12. 2013 a ceníku účinného od 1. 4. 2017. Ze souhrnného výpisu pohybů na úvěrovém účtu soud zjistil, že ke dni 7. 11. 2017 byly žalovanému vyplaceny obě části úvěru, tj. částka 206 400 Kč i 158 000 Kč. V době od 18. 12. 2017 do 5. 8. 2019 splatil žalovaný na úvěr částky v celkové výši 77 010,73 Kč, splatil pouze necelých 16 splátek. Z dopisu původního věřitele ze dne 3. 12. 2019 soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k okamžitému zaplacení částky 372 820,86 Kč z důvodu pokračujícího prodlení s úhradou splatných závazků. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že dne 2. 1. 2020 ji uzavřela společnost původního věřitele jako postupitel se společností, pohledávka za žalovaným v ní byla identifikována. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že dne 7. 1. 2020 ji uzavřela [právnická osoba], [anonymizováno], [IČO] s žalobkyní jako postupníkem, pohledávka za žalovaným v ní byla identifikována. Z oznámení o postoupení pohledávek soud zjistil, že původní věřitel oznámil žalovanému dopisem ze dne 13. 1. 2020, že jeho pohledávka ze smlouvy o úvěru [číslo] byla postoupena [právnická osoba], [anonymizováno], [IČO], dopis byl odeslán poštou dne 13. 2. 2020. Z oznámení o postoupení pohledávek soud zjistil, že [právnická osoba], [anonymizováno], [IČO] oznámila žalovanému dopisem ze dne 13. 2. 2020, že jeho pohledávka ve výši 339 280,76 Kč byla postoupena [právnická osoba], [anonymizováno], [IČO], dopis byl odeslán poštou dne 13. 2. 2020. Z předžalobní výzvy od advokáta ze dne 14. 2. 2020 bylo zjištěno, že žalovaný měl zaplatit žalobkyni částku 408 580,45 Kč ve lhůtě„ neprodleně“. Výzva byla žalovanému odeslána poštou dne 14. 2. 2020 na adresu bydliště [ulice a číslo], [PSČ] [obec] – [část obce]. 4. Po zhodnocení důkazů jednotlivě a ve vzájemných souvislostech má soud za prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 3. 11. 2017 (datum akceptace) uzavřena písemná smlouva o úvěru, dle smlouvy původní věřitel poskytl žalovanému na jeho žádost úvěr v částce 364 400 Kč splatný v 120 měsíčních splátkách po 5 119 Kč, spolu s jistinou úvěru se žalovaný zavázal uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání spočívající v smluvním úroku 10,9 % ročně. Žalovaný na smluvní závazek splatil původnímu věřiteli celkem jen 77 010,73 Kč. Při uzavření smlouvy původní věřitel zkoumal úvěruschopnost žalovaného s kladným výsledkem, vyšel z tvrzení žalovaného a z potvrzení zaměstnavatele o výši mzdy, pracovní smlouvu k dispozici neměl. Ke dni 2. 1. 2020 byla pohledávka z úvěrové smlouvy postoupena původním věřitelem přechodnému věřiteli a dne 7. 1. 2020 od přechodného věřitele žalobkyni, což bylo žalovanému vždy i písemně oznámeno. 5. Skutkový stav byl právně hodnocen následujícím způsobem. Podle § 1879 a násl. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) byla žalobkyně ve věci aktivně legitimována jako právní nástupce původního věřitele. Požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky se opíral o ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobkyně tvrdila existenci písemné smlouvy o úvěru. K platnosti písemné formy právního jednání je podle § 561 odst. 1 o. z. vyžadován podpis jednajícího. V projednávané věci byla smlouva uzavřena písemně, kdy listina obsahovala vlastnoruční podpisy smluvních účastníků. Vzhledem k datu uzavření smlouvy se jednalo o úvěr spotřebitelský podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016. Soud se proto musel zabývat tím, zda původní věřitel dostál své povinnosti vyplývající z § 86 odst. 1 a 2 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel úvěru totiž může poskytnout spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Žalobkyně v řízení tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného byla posouzena dostatečně, a to dle údajů, které měl původní věřitel od žalovaného k dispozici. Majetkové a osobní poměry žalovaného byly uvedeny v žádosti o úvěr, z něhož původní věřitel čerpal informace o žalovaném. Jiné zdroje informací nebyly tvrzeny ani předloženy s výjimkou potvrzení o mzdě od zaměstnavatele žalovaného. Původní věřitel kalkuloval s částkou 11 000 Kč jako disponibilním zůstatkem žalovaného k úhradě úvěru, šlo o rozdíl mezi jediným příjmem ze mzdy ve výši 22 000 Kč a tvrzenými výdaji v celkové výši 11 000 Kč na další úvěry (přičemž nebylo rozlišeno, zda mezi těmito úvěry je i ten, který měl být navrhovanou smlouvou konsolidován). Částky výdajů na bydlení, služby, životní potřeby z žádného důkazu zjištěny nebyly. Pokud původní věřitel dospěl k závěru, že žalovaný po uhrazení svých úvěrových závazků má k dispozici částku, z níž je schopen hradit své životní potřeby a současně splácet úvěr ve splátkách po 5 119 Kč měsíčně po dobu 10 let, pak s tímto se soud neztotožňuje. Doba splácená byla dlouhá natolik, aby zjištěné poměry žalovaného poskytly alespoň přiměřenou hodnotu jistoty, že bude schopen částku splátky řádně platit. Takový závěr byl potvrzen v zásadě záhy po vzniku závazku, kdy žalovaný uhradil toliko necelých 16 splátek a dále již nic. Protože původní věřitel nesplnil povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného, je