111 C 127/2023-36 — Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit částku 17 360,22 Kč s příslušenstvím. Uplatněný nárok plynul z titulu nesplněné povinnosti žalované vyplývající ze smlouvy o půjčce [číslo] s právním předchůdcem žalobkyně. Žalobkyně vyzvala žalovanou k plnění dopisem odeslaným nejméně sedm dnů před podáním žaloby, dluh zaplacen nebyl. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, prvního jednání se nezúčastnila, ačkoliv byla řádně a včas předvolána z adresy trvalého pobytu, doručení předvolání i žaloby bylo stanoveno ke dni 1. 6. 2023 náhradní formou dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z účasti u jednání se neomluvila ani nepožádala o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované a současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. Z provedených důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 2. 9. 2013 bylo zjištěno, že byla sepsána mezi věřitelem [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ věřitel“) a žalovanou (fyzickou nepodnikající osobou) jako dlužníkem, obě strany smlouvu vlastnoručně podepsaly, věřitel se zavázal dlužníkovi poskytnout neúčelovou půjčku v částce 20 000 Kč, dlužník podpisem smlouvy potvrdil převzetí částky půjčky a současně se zavázal věřiteli vrátit částku 31 820 Kč tvořenou jistinou a souhrnným poplatkem 11 820 Kč v 43 týdenních splátkách po 740 Kč, první splátka byla splatná 7. dne od data uzavření smlouvy. Souhrnný poplatek byl ve smlouvě definován jako poplatek za poskytnutí půjčky 4 000 Kč, obchodní úrok 1 820 Kč a služba hotovostní inkaso splátek 6 000 Kč. Úhrada jiných závazků dohodnuta nebyla. Smlouva byla sepsána na předtištěném formuláři, do něhož byly vepsány generálie dlužníka, údaje o výši dluhu a způsobu úhrady, podpisy stran a datum uzavření. Jiné změny ve formuláři provedeny nebyly. Ve smlouvě a ani v jiném listinném důkazu nebyly uvedeny majetkové poměry žalované. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 4. 2018 bylo zjištěno, že žalobkyně jako postupník koupila od věřitele jako postupitele pohledávku za žalovanou. Postupitel oznámil žalované postoupení pohledávky dopisem ze dne 27. 4. 2018, její odeslání nedoložil, k oznámení o postoupení tak došlo nejpozději doručením žaloby do dispozice žalované. Předžalobní upomínkou vyhotovenou dne 31. 10. 2022 žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu ve výši 11 658 Kč do 7 dnů od odeslání výzvy, jinak bude podána žaloba k soudu, upomínka byla žalované odeslaná poštou dne 31. 10. 2022. Z nesporného tvrzení žalobkyně bylo zjištěno, že žalovaná na svůj smluvní závazek ke dni podání žaloby dlužila celkem částku 17 360,22 Kč, tzn. že zaplatila částku 14 459,78 Kč (rozdíl mezi částkami 31 820 Kč a 17 360,22 Kč) 4. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla dle § 657 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) uzavřena smlouva o půjčce. Na jejím základě původní věřitel půjčil žalované finanční částku a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit formou sjednaných týdenních splátek. Smlouva je dle § 52 obč. zák. smlouvou spotřebitelskou, neboť žalovaná jednala jako spotřebitel a původní věřitel jako dodavatel. Půjčka patří mezi reálné kontrakty, které pro vznik účinnosti vyžadují výplatu peněz. Žalobkyně prokázala, že peníze žalované byly předány, smlouva se proto stala účinnou a právnímu předchůdci žalobkyně, a tedy i žalobkyni, které byla pohledávka postoupena v souladu s § 1879 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), vznikl nárok na vrácení půjčky. Soud však smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou (§ 39 obč. zák.). Závěr o neplatnosti soud učinil na základě skutečnosti, která vyšla v řízení najevo a to, že tato smlouva o spotřebitelském úvěru byla sjednaná protiprávně. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního jednání aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Úprava § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění platném do 24. 2. 2013, ukládala věřiteli povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit. Zákonem č. 43/2013 Sb. bylo dotyčné ustanovení (s účinností od 25. 2. 2013) doplněno tak, že„ věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná“. S ohledem na uvedené byl poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování měl vycházet především z informací poskytnutých spotřebitelem. Úvěr pak mohl poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. V projednávané věci z tvrzení žalobkyně a předložených listin však nikterak nevyplývá, že by se věřitel před podpisem smlouvy o půjčce zabýval otázkou schopnosti žalované v budoucnu dostát svým závazkům ze smluv. Soud proto na základě provedeného dokazování učinil závěr, že věřitel neposoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr (půjčku) s odbornou péčí. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi věřitelem a žalovanou je tedy neplatná, když k této skutečnosti je soud povinen přihlížet dle § 39 obč. zák. i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž odpovídá i ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Absolutní neplatnost právního úkonu působí od počátku (ex tunc), důsledkem je, že účastníkům absolutně neplatného právního úkonu nevzniknou žádná subjektivní práva ani povinnosti. To, co bylo plněno na základě absolutně neplatného právního úkonu, jsou si subjekty povinny vrátit podle zásad o bezdůvodném obohacení dle 451 odst. 1 obč. zák. a § 2991 odst. 1, 2 o. z. Žalobkyni proto vzniklo právo na vrácení toho, co k rukám žalované bylo plněno na základě neplatného právního jednání, kdy výplata peněz nebyla v řízení sporná. Žalobkyni vznikl nárok na vrácení částky 20 000 Kč, což je částka, která byla žalované vyplacena. Pokud žalovaná však již před podáním žaloby věřiteli zaplatila částku 14 459,78 Kč, tak bezdůvodné obohacení v rozsahu zaplacené částky vydala a nadále dluží jen částku 5 540,22 Kč, o kterou se obohatila a je povinna tuto žalobkyni vrátit. Poskytnuté plnění je třeba odpočítat od nároku žalobkyně, a to bez formálního zápočtu, který u vypořádání z neplatné smlouvy není potřeba provádět, mají-li si strany neplatné smlouvy ze zákona vrátit to, co si vzájemně poskytly (§ 2992 o. z.). Žaloba byla proto jako nedůvodná zamítnuta v rozsahu částky 11 820 Kč. Ohledně příslušenství pohledávky soud uzavřel, že teprve předžalobní výzva byla první kvalifikovanou výzvou k plnění, kterou žalobkyně prokazatelně odeslala na adresu žalované dne 31. 10. 2022, jak se podává z podacího lístku odeslané doporučené pošty. Při aplikaci domněnky obsažené v § 573 o. z. je pak nutno dojít k závěru, že výzva k plnění byla žalované doručena nejpozději dne 3. 11. 2022, který je třetím pracovním dnem po odeslání tohoto podání žalované (k otázce došlé zásilky viz například rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 125/2019 ze dne 30. 4. 2019). Žalovaná byla povinna dluh žalobkyni zaplatit ve výzvě určené lhůtě„ do 7 dnů od odeslání“, tj. do 7. 11. 2022, jelikož tak neučinila, dostala se dne 8. 11. 2022 dle § 1968 o. z. do prodlení a žalobkyni vznikl dle § 1970 o. z. nárok na úrok z prodlení, jehož výše byla dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ke dni 8. 11. 2022 činila zákonná výše úroku z prodlení 15 % dlužné částky ročně. Žalobkyně požadovala úrok ve výši 8,05 % ročně, kdy měla za to, že k prodlení došlo již ke dni 1. 7. 2014. Soud proto určil, že žalovaná je povinna úrok z prodlení zaplatit ve výši 8,05 % ročně i od 8. 11. 2022, neboť dle § 153 odst. 2 o. s. ř. soud nemůže návrh účastníka překročit a přisoudit tak více, než čeho se domáhal. V přesahujícím rozsahu požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení a úroku byla žaloba pro nedůvodnost rovněž zamítnuta. 5. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. negativně, protože převážně úspěšnější žalované žádné náklady v řízení nevznikly.