16 C 210/2023-44 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 19. 10. 2023 domáhala na žalované zaplacení částky 5 935,09 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 935,09 Kč od 20. 1. 2023 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 379,50 Kč a náhrady nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná uzavřela dne 20. 12. 2022 se žalobkyní smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalovaná čerpala úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit úvěr spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru a dalšími poplatky za volitelné služby dle smluvních podmínek a sazebníku ve lhůtě splatnosti dle smlouvy. Žalovaná si při sjednávání smlouvy zvolila volitelnou službu„ Klidné spaní“ za poplatek ve výši 110 Kč. Úvěr byl splatný dne 19. 1. 2023. Žalovaná celkem uhradila žalobkyni na jistinu částku 4 064,91 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalovaná dostala do prodlení se splácením úvěru, vznikl žalobkyni nárok na úrok z prodlení a na smluvní pokutu dle smluvních podmínek, tj. ve výši 0,1 % denně z jistiny po dobu 90 dní od počátku prodlení (ode dne následujícího po dni splatnosti, tedy od 20. 1. 2023). Žalobkyně uvedla, že před uzavřením úvěrové smlouvy posoudila úvěruschopnost žalované, a to na základě informací získaných od žalované a nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti dlužníka - registrů NRKI a BRKI, insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř. za doručovací adresu místo jejího pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalované na shora uvedenou doručovací adresu. 3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Účastníci byli vyzváni, aby se vyjádřili, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu se nevyjádřili. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládal, že účastníci nemají žádné námitky. 4. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Žalobkyně poskytla žalované dne 20. 12. 2022 peněžní prostředky v celkové výši 10 000 Kč, a to převodem na bankovní účet žalované. Peněžní prostředky byly poskytnuty na základě smlouvy o úvěru uzavřené dne 20. 12. 2022. Žalovaná se ve smlouvě zavázala vrátit poskytnutý úvěr do 19. 1. 2023. Kromě jistiny měla žalovaná zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 900 Kč, dále byla sjednána služba„ Klidné spaní“ za poplatek 110 Kč měsíčně, která umožňovala odklad splatnosti úvěru. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalované vyplývá, že žalobkyně zjišťovala rodinné a majetkové poměry žalované. Z výpisu vyplývá, že žalovaná uvedla, že žije ve čtyřčlenné domácnosti, přičemž dva z členů domácnosti mají příjem, pravidelné měsíční výdaje na půjčky ve výši 5 000 Kč, na bydlení ve výši 3 500 Kč a další nezbytné výdaje ve výši 1 500 kč. Žalovaná uvedla příjem 16 000 Kč, ověřen byl příjem ve výši 44 692 Kč. Žalobkyně dospěla k závěru, že vypočítané minimální výdaje činí 8 170 Kč, disponibilní příjem tedy činí 7 700 Kč. Žalobkyně nepředložila žádné listinné důkazy, ze kterých by vyplývalo, zda a jakým způsobem byly údaje poskytnuté žalovanou ověřovány, žalobkyně tedy vycházela pouze z informací sdělených žalovanou. Žalovaná uhradila žalobkyni celkem částku 4 064,91 Kč, přičemž soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nerozporovala. 5. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 11. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). [ulice] úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě