7 C 171/2023-57 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Kroměříži ve znění doplnění ze dne 11. 8. 2023 č. l. 47 se žalobkyně domáhá po žalované a) zaplacení částky 41 571,72 Kč, představující jistinu ve výši 19 580,54 Kč a poplatek ve výši 21 991,18 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 311,59 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 152,90 Kč, zákonný úrok z prodlení z jistiny od 15. 12. 2022 do zaplacení ve výši 8,5 % a úrok ve výši 22,08 % ročně z jistiny od 15. 12. 2022 do zaplacení z titulu uzavřené Smlouvy o úvěru ze dne 9. 12. 2020 [číslo] s původním věřitelem. Dále b) zaplacení částky 49 249,87 Kč, představující jistinu ve výši 26 195,88 Kč a poplatek ve výši 23 053,99 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 092,57 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 341,04 Kč, zákonný úrok z prodlení z jistiny Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení ve výši 8,5 % a úrok ve výši 23,79 % ročně z jistiny od 15. 12. 2022 do zaplacení z titulu uzavřené Smlouvy o úvěru ze dne 4. 9. 2020 [číslo] s původním věřitelem. 2. Žalovaná se k podané žalobě a k doplnění nevyjádřila, žaloba, vz. 69 a vz. 73 bylo žalované doručeno do vlastních rukou prostřednictvím pošty na adresu dle CEO, fikcí dle ust. § 49 o. s. ř. Jiná adresa žalované se soudu nepodařila zjistit. Žalovaná nemá datovou schránku. 3. Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] (vz. 73) vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, na základě účastníky předložených důkazů. Soud žalovaného poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízeného jednání souhlasí, když ve věci samé lze rozhodnout jen na základě předložených důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně v návrhu uvedla, že souhlasí s postupem dle ust. § 115a o. s. ř. Žalovaný se nevyjádřil. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř., bez nařízení jednání. <i>4. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>5. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3, změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.</i> 6. Posouzení úvěruschopnosti žalované. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi smluvními stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). [ulice] úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C [číslo] tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 [číslo]. 7. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované ze dne 8. 12. 2020 a ze dne 4. 9. 2020 byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“. Ze zákaznické karty ze dne 9. 12. 2020 právní předchůdce žalobkyně ověřil před uzavřením Smlouvy o úvěru [číslo] majetkovou situaci žalované z 2x bankovní výpisy z bankovního účtu – 10, [číslo]. Současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřil, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Ze zákaznické karty ze dne 4. 9. 2020 právní předchůdce žalobkyně ověřil před uzavřením Smlouvy o úvěru [číslo] majetkovou situaci žalované z výměru důchodu a výměru další sociální podpory nebo rozhodnutí o přiznání dávky - 1. 1. 2020. Současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřil, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Ke dni uzavření druhé smlouvy, žalovaná prováděla platby na první smlouvu, když poslední platba ze strany žalované byla ke dni 11. 1. 2021 na smlouvu ze dne 9. 12. 2020 a ke dni 5. 2. 2021 na smlouvu ze dne 4. 9. 2020. Průměrný měsíční příjem žalované činil příspěvek Státní podpory ve výši 39 600 K u druhé smlouvy, ve výši 45 600 Kč u první smlouvy. 8. Soud tedy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně, a to společnost [právnická osoba], jako poskytovatel úvěru, splnil svou zákonnou povinnost ve smyslu ust. § 84 – § 89 zákona č. 257/2