Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 18 000 Kč (z toho 10 000 Kč jistina, 4 000 Kč smluvní úrok a 4 000 Kč smluvní pokuta) s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , jako úvěrující (dále jen „původní věřitelka“), a žalovanou jako úvěrovanou. Tvrdila, že původní věřitelka poskytla žalované úvěr 10 000 Kč a žalovaná se zavázala za úvěr splácet úrok ve výši 40 % měsíčně, jistinu mohla zaplatit kdykoli (smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou). Žalovaná úvěr nesplácela, původní věřitelka tedy žalované oznámila zesplatnění úvěru dopisem ze dne 25. 5. 2025. Původní věřitelka pohledávku za žalovanou postoupila žalobkyni, která kromě jistiny 10 000 Kč a úroku ve výši 4 000 Kč požaduje rovněž smluvní pokutu, která byla sjednána ve výši 0,1 % denně, a žalobkyně ji vyčíslila za období od data prodlení do data odeslání předžalobní výzvy ve výši 4 000 Kč. Žalované byla zaslána předžalobní výzva, ani poté dluh neuhradila.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žaloba s výzvou k vyjádření byly žalované doručeny fikcí do její datové schránky v souladu s § 45 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů.3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaná byla vyzvána k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagovala. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.4. Soud z listinných důkazů zjistil následující skutkový stav:5. Původní věřitelka a žalovaná si dne 23. 1. 2025 prostředky komunikace na dálku potvrdily uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, , kterou se původní věřitelka zavázala poskytnout žalované finanční prostředky (úvěr) ve výši 10 000 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 40 % měsíčně, RPSN činila 5577,51 % (smlouva o úvěru č.l. 11-12). Žalovaná se zavázala splácet měsíčně přirostlý úrok, jistinu pak mohla splatit kdykoli. Původní věřitelka poskytla žalované částku 10 000 Kč dne 23. 1. 2025 převodem na bankovní účet uvedený ve smlouvě (potvrzení o provedené platbě č.l. 20). Původní věřitelka následně pohledávku za žalovanou postoupila žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek vč. příloh, seznam pohledávek č.l. 36). Původní věřitelka postoupení žalované oznámila (oznámení o postoupení pohledávky č.l. 37). Žalované byla dne 29. 6. 2026 zaslána předžalobní výzva (předžalobní výzva vč. dokladu o odeslání č.l. 38-39).6. Žalobkyně podle soudu neprokázala, že by původní věřitelka náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalované. K žalobě doložila pouze žádost o spotřebitelský úvěr, ve které žalovaná uvedla některé údaje o sobě (že je vdaná, vyživuje dvě děti, bydlí s rodiči či příbuznými, je zaměstnaná jako pečovatelka u Sociálních služeb města Kroměříže s měsíčním příjmem 23 123 Kč, měsíční výdaje uvedla ve výši 12 000 Kč), aniž by bylo zřejmé, zda tyto údaje původní věřitelka ověřovala a jakým způsobem. Žalobkyně dále předložila výpisy z účtů žalované, aniž by ovšem čehokoli tvrdila k tomu, jakým způsobem s nimi původní věřitelka pracovala a jaké informace z nich zjistila. Z předložených výpisů z účtu nelze ani např. vyčíst, jaký byl poměr příjmů a výdajů žalované v jednotlivých měsících, nelze z něj tedy učinit jednoznačný závěr o její úvěruschopnosti, obzvláště s přihlédnutím k tomu, že na jejím příjmu jsou závislé i dvě děti, které žalovaná vyživuje. Žalobkyně rovněž nedoložila, že byly provedeny tvrzené lustrace žalované v relevantních registrech a databázích.7. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.8. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. V § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je dále stanoveno, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Podle § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem k citovanému ustanovení je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.13. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, „[o]becné soudy (…) by měly poskytovatele úvěrů vést (…) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“14. Právní posouzení věci:15. Soud považuje za zjištěné a prokázané, že původní věřitelka poskytla žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč na základě uzavřené smlouvy o úvěru. Její povinností jakožto poskytovatele finančních prostředků však bylo, aby před uzavřením smlouvy řádně prověřila, zda je žalovaná schopna poskytnutý úvěr splácet, a to v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně sice tvrdila, že tak učinila, avšak neuvedla, a především nedoložila k tomu žádné další skutečnosti a důkazy s výjimkou výpisů z účtu, které však nelze považovat za dostatečný zdroj informací ke zjištění a ověření příjmů a výdajů žalované, případně dalších souvisejících skutečností (existence dalších půjček a úvěrů, platební morálka žalované atd.). Dle názoru soudu se tak v daném případě nejednalo o řádné prověření schopnosti žalované úvěr splácet. Je zřejmé, že původní věřitelka řádně neověřovala a nezjišťovala výdaje žalované a její skutečné majetkové poměry. V tomto směru žalobkyně sama v žalobě operovala i s možností posouzení jejího nároku jako bezdůvodného obohacení v důsledku neplatnosti uzavřené smlouvy. S ohledem na relativně nízkou výši sporu nepovažoval soud za hospodárné vyzývat žalobkyni k doplnění tvrzení a důkazních návrhů v tomto ohledu, neboť jde o typovou věc a žalobkyně si musí být rizika spojeného s nesplněním této povinnosti tvrzení a důkazu, k níž bývá pravidelně vyzývána ve stovkách případů, vědoma.16. Za situace, při které žalobkyně neprokazuje, že skutečně došlo ke komplexnímu zjišťování majetkových poměrů žalované, soud uzavírá, že nedošlo k řádnému prověření úvěruschopnosti žalované, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Pro doplnění soud dodává, že v kontextu rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-, právnická osoba, . v. GK, je jeho povinností zabývat se ex offo, tedy i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, je povinností soudu vyvodit z tohoto porušení odpovídající následek – absolutní neplatnost smlouvy.17. Jelikož soud dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná (§ 580 a násl. o. z.), přičemž původní věřitelka na jejím základě žalované poskytla 10 000 Kč, je žalovaná povinna žalobkyni (na kterou pohledávka platně přešla postoupením) v souladu s § 2991 o. z. vydat to, oč se bezdůvodně obohatila. Jinými slovy je povinna žalobkyni vrátit to, co jí původní věřitelka poskytla z neplatné smlouvy o úvěru. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobkyni 10 000 Kč (soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nevyvrátila, že žalovaná na dluh dosud neuhradila ničeho; viz výrok I. tohoto rozsudku).18. Ve zbylé části soud žalobu zamítl, neboť s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru nemá žalobkyně na další plnění nárok (viz výrok II. tohoto rozsudku). Neplatným je tak ujednání o úroku, jakož i o smluvní pokutě za prodlení se splacením úvěru. Jelikož podle § 87 odst. 1, věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, nelze uzavřít, že se žalovaná dostala do prodlení ve smyslu § 1970 o. z. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení totiž dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaná dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, ). Tuto lhůtu považuje soud za přiměřenou ve smyslu již zmiňovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť při nečinnosti žalované neměl jak jinak zjistit, jaké jsou její možnosti. Takové okolnosti měla tvrdit a prokazovat žalovaná.19. Žalobkyně byla ve věci úspěšná pouze částečně, a to v rozsahu menším, než je jedna polovina celkového požadovaného plnění (se započtením příslušenství kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 2 108 Kč). Proto rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. tohoto rozsudku).20. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve smyslu položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků 1 000 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 800 Kč. Povinností žalobkyně je tudíž doplatit soudní poplatek ve výši 200 Kč (výrok IV. tohoto rozsudku). V případě, že tato částka nebude ve stanovené lhůtě uhrazena, předá soud věc nejdříve po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení příslušnému celnímu úřadu k vymáhání.21. Lhůta k plnění vyplývá z § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.