Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení 13 194 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „původní věřitelka“). Žalovaná na základě této smlouvy čerpala celkem částku 14 660 Kč (bezhotovostním převodem dne 25. 7. 2024), kterou nevrátila do sjednaného data splatnosti ani později, ačkoli byla upomínána. Žalobkyně získala pohledávku od původní věřitelky postoupením. Žalovaná částka představuje nesplacenou jistinu ve výši 13 194 Kč, po odečtení částečné platby žalované na dluh ve výši 1 466 Kč. Žalobkyně rovněž požadovala přiznání zákonného úroku z prodlení z dlužné částky ode dne následujícího po zesplatnění úvěru, tj. od 13. 11. 2024 do zaplacení. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalované dne 30. 6. 2026.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žaloba s výzvou k vyjádření byly žalované doručeny do její datové schránky v souladu s § 45 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů.3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaná byla vyzvána k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagovala. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:5. Původní věřitelka s žalovanou podepsaly dne 25. 7. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě žalovaná čerpala na svůj účet č. , č. účtu, dne 25. 7. 2024 částku 14 660 Kč, úroková sazba činila 457,5 % ročně, roční procentní sazba nákladů úvěru činila 4 678,99 % (viz smlouva o úvěru s přílohami č. l. 8-23, potvrzení o provedené platbě č. l. 25). Při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela původní věřitelka z jejího čestného prohlášení, v němž žalovaná uvedla, že je vdaná, bydlí ve vlastním bydlení, její měsíční příjem ze zaměstnání je 33 300 Kč, výdaje na domácnost činí 4 000 Kč a na splátky jiných úvěrů 0 Kč, kromě sebe vyživuje jednu závislou osobu. Žalovaná řádně nesplácela ve smlouvě dohodnuté minimální měsíční splátky, původní věřitelka proto úvěr ke dni 12. 11. 2024 zesplatnila, což žalované oznámila (oznámení o předčasné splatnosti smlouvy č. l. 26). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek (č. l. 27-30) postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovaným na prostředníka (společnost , Anonymizováno, , právnická osoba, .), ten ji následně další smlouvou postoupil žalobkyni (č. l. 31-34), což žalované původní věřitelka oznámila dopisem ze dne 28. 6. 2026 (viz oznámení o postoupení pohledávky č. l. 35). Dne 30. 6. 2026 odeslala žalobkyně žalované na její evidenční adresu předžalobní upomínku (viz předžalobní upomínka s podacím lístkem čl. 35v, 36). Z ostatních listinných důkazů soud nezjistil nic pro věc podstatného.6. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka před poskytnutím financí žalované řádně a důsledně ověřovala její úvěruschopnost (k jejím majetkovým poměrům netvrdila ani nedokládala ničeho; původní věřitelka zjevně vycházela toliko z nijak neověřeného čestného prohlášení žalované).7. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).8. Žalobkyně však neunesla břemeno tvrzení a důkazu k tomu, že původní věřitelka splnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru nenavrhla žádné důkazy a sama v žalobě operovala i s možností posouzení jejího nároku jako bezdůvodného obohacení v důsledku neplatnosti uzavřené smlouvy. S ohledem na relativně nízkou výši sporu nepovažoval soud za hospodárné vyzývat žalobkyni k doplnění tvrzení a důkazních návrhů v tomto ohledu, neboť jde o typovou věc a žalobkyně si musí být rizika spojeného s nesplněním této povinnosti tvrzení a důkazu, k níž bývá pravidelně vyzývána ve stovkách případů, vědoma.9. Uzavřenou smlouvu soud skutečně shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.10. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná v řízení pro svou nečinnost nijak nezpochybnila, že žalovaná čerpala od původní věřitelky peněžní prostředky ve výši 14 660 Kč, avšak uhradila pouze 1 466 Kč. Žalovaná se tedy na úkor původní věřitelky, dnes žalobkyně (na základě prokázaného a platného postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. o. z.), bezdůvodně obohatila částkou 13 194 Kč, kterou je povinna žalobkyni vrátit. Soud tedy v tomto rozsahu žalobě vyhověl (výrok I. tohoto rozsudku).11. Ve zbylé části soud žalobu zamítl, neboť s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru nemá žalobkyně na další plnění nárok (viz výrok II. tohoto rozsudku). Neplatnými jsou tak ujednání o úroku z úvěru či jiných poplatcích, tyto nároky ostatně žalobkyně v žalobě ani neuplatnila. Jelikož podle § 87 odst. 1, věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, nelze uzavřít, že se žalovaná dostala do prodlení ve smyslu § 1970 o. z. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení tedy dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaná dostane až tehdy, pokud neuhradí zbývající dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, ). Tuto lhůtu považuje soud za přiměřenou ve smyslu již zmiňovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť při nečinnosti žalované neměl jak jinak zjistit, jaká jiná doba je vzhledem k jejím možnostem přiměřená. Takové okolnosti měla tvrdit a prokazovat žalovaná.12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 1 579,50 Kč, přičemž tato částka představuje 63,18 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 81,59 % a úspěchu žalované v rozsahu 18,41 %; s přihlédnutím k žalobou požadovanému příslušenství kapitalizovanému ke dni vyhlášení rozsudku na 2 977 Kč). Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 1 000 Kč a nákladů na zastoupení advokátkou, které náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), ve výši 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. Zástupkyně žalobkyně není plátkyní DPH, proto se její odměna o sazbu této daně nezvyšuje. Celkem tak náklady řízení žalobkyně činí 2 500 Kč, přičemž 63,18 % z této částky je právě výše uvedených 1 579,50 Kč (výrok III. tohoto rozsudku).13. Ačkoli žalobkyně v žalobě vyčíslila náklady řízení vyšší, vycházel soud při jejich výpočtu ze zvláštních ustanovení o náhradě nákladů řízení v advokátním tarifu, neboť žaloba byla podána na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně stejnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, přičemž předmět řízení nepřevyšuje 50 000 Kč (viz již citovaný § 14b a. t.).14. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve smyslu položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků 1 000 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 800 Kč. Povinností žalobkyně je tudíž doplatit soudní poplatek ve výši 200 Kč (výrok IV. tohoto rozsudku). V případě, že tato částka nebude ve stanovené lhůtě uhrazena, předá soud věc nejdříve po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení příslušnému celnímu úřadu k vymáhání.15. Lhůta k plnění vychází z § 160 odst. 1 o. s. ř.