7 C 90/2026-84 – Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 29 950 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 34 232,52 Kč od , datum, do zaplacení, kapitalizovaným úrokem ve výši 4 282,52 Kč, náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč, smluvní pokutou ve výši 89,85 Kč a náhrady nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že dne , datum, uzavřela s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 40 500 Kč. Žalovaný načerpal celkem 30 000 Kč, částka mu byla vyplacena na bankovní účet. Žalovaný měl úvěr splácet v měsíčních splátkách, tuto povinnost však porušil, když neuhradil splátku splatnou , datum, , a to ani po několika upomínkách, proto žalobkyně úvěr zesplatnila k , datum, .2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že žalovaný na dluh uhradil jednu splátku ve výši 1 500 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že před uzavřením předmětné smlouvy posuzovala schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet, a to na základě porovnání příjmů a výdajů tvrzených žalovaným a způsobu plnění dosavadních dluhů, a dále na základě lustrací ve veřejně dostupných registrech (ISIR, SOLUS, CEE).3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, žaloba, vz. 69 a vz. 73 bylo žalovanému doručeno prostřednictvím pošty na adresu , adresa, do vlastních rukou, což žalovaný stvrdil podpisem na doručence dne , datum, .4. Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, (vz. 73) vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, na základě účastníky předložených důkazů. Soud žalovaného poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízeného jednání souhlasí, když ve věci samé lze rozhodnout jen na základě předložených důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalovaný se nevyjádřil. Žalobkyně vyjádřila souhlas s tímto postupem již v žalobě. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř., bez nařízení jednání.5. Soud má za prokázané následující skutečnosti: Úvěruschopnost žalovaného byla zjišťována z údajů získaných od žalovaného, výpisem z účtu, z výpisů z insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, výpisu z databáze neplatných dokladů, bylo zjištěno, že žalovaný byl před uzavřením předmětné smlouvy lustrován v těchto registrech bez negativního zjištění.6. Smlouvou o poskytnutí revolvingového úvěru ze dne , datum, č. , hodnota, (č. l. 16) bylo prokázáno, že touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 40 500 Kč na účet žalovaného č. , č. účtu, . Úvěr byl sjednán na dobu 72 měsíců od posledního čerpání. Roční úroková sazba měla činit 57,99 %. RPSN činila 76,18 %. Žalovaný se zavázal žalobkyni splácet úvěr ve splátkách v minimální výši 5 % z částky čerpané a dosud nesplacené jistiny k okamžiku čerpání poslední tranše úvěru.7. Žalobkyně s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty prostředky ve výši 30 000 Kč, a to na účet žalovaného č. , č. účtu, dne , datum, (č. l. 35). Žalovaný celkem žalobkyni uhradil jednu splátku ve výši 1 500 Kč, když soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nezpochybnil. Žalobkyně prokázala, že před uzavřením smlouvy zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet, a to na základě informací získaných od žalovaného, lustrací žalovaného ve výše uvedených registrech a databázích. Před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky. Na výzvu žalobkyně žalovaný nereagoval.8. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.12. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.13. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.14. Právně závěry: Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, . Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do , datum, navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do , datum, ). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne , datum, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na