17 C 142/2022-53 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 14.245 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalované ze smluv o půjčce ze dne 21. 11. 2014, [číslo] (dále jen: první smlouva“; týkala se zaplacení částky 12.160 Kč s přísl.) a ze dne 21. 8. 2014 [číslo] (dále jen:„ druhá smlouva“; týkala se zaplacení částky 2.085 Kč s přísl.). První smlouvou právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], jejímž nástupcem se stala [právnická osoba], [IČO]) poskytnul žalované zápůjčku ve výši 10.000 Kč, kterou měla žalovaná vrátit ve formě 58 týdenních splátek po 305 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru (zápůjčky) ve výši 1.400 Kč, administrativním poplatkem 2.000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek 4.000 Kč. Žalovaná uhradila na dluh podle této smlouvy částku 5.530 Kč. Druhou smlouvou právní předchůdce žalobkyně (stejný právní předchůdce) poskytnul žalované zápůjčku ve výši 5.000 Kč, kterou měla žalovaná vrátit ve formě 43 týdenních splátek po 185 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru (zápůjčky) ve výši 455 Kč, administrativním poplatkem v částce 1.000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek 1.500 Kč. Žalovaná uhradila na dluh podle této smlouvy částku 5.870 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 na žalobkyni. Před uzavřením obou smluv žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované. 2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala. 3. První smlouvou má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o zápůjčce. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované částku ve výši 10.000 Kč, žalovaná měla vrátit zápůjčku ve formě 58 týdenních splátek po 305 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 7.400 Kč. Z připojených smluvních podmínek vyplývalo, že pro případ prodlení žalované vzniklo právo na úhradu celé nesplacené jistiny zápůjčky. Dále bylo uvedeno RPSN 75,72 %. 4. V souvislosti s první úvěrovou smlouvou byla zkoumána úvěruschopnost žalované s tím, že zkoumání bylo uvedeno v Kartě zákazníka / Žádosti o zápůjčku z 21. 11. 2014. Totožnost žalované byla ověřena dle platného občanského průkazu. Žalovaná bydlela jako nájemce, měla předcházející úvěr u poskytovatele, měla nezaopatřené dítě narozené 2007, byla majitelem motorového vozidla. Žalovaná byla zaměstnána jako dělník u„ soukromého zemědělce“, zaměstnání bylo ověřeno telefonicky. Žalovaná byla zaměstnána s příjmem 10.200 Kč, platbou státní podpory 6.136 Kč a platnou výživného 500 Kč měsíčně. Výdaje činily 5.940 Kč za nájem, 5.700 Kč jako výdaje domácnosti, splátky 800 Kč a výdaje na telefon 300 Kč měsíčně. Žalovaná předložila občanský průkaz, výplatní pásky, pracovní smlouvu, nájemní smlouvu, doklad o SIPO a výměr státní podpory. 5. Druhou smlouvou má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o zápůjčce. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované částku ve výši 5.000 Kč, žalovaná měla vrátit dluh ve formě 43 týdenních splátek po 185 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 2.955 Kč Smluvní podmínky byly stejné jako uvedené výše, RPSN bylo stanoveno na 91,66 %. 6. V souvislosti s druhou smlouvou byla zkoumána úvěruschopnost žalované s tím, že zkoumání bylo uvedeno v Kartě zákazníka / Žádosti o zápůjčku z 18. 8. 2014. Oproti pozdějšímu (výše uvedenému) zkoumání byl požadavek na zápůjčku stejný (10.000 Kč), nebylo mu však smlouvou vyhověno. Žalovaná měla v době posuzování půjčku u jiného poskytovatele, její příjem byl jen 9.000 Kč měsíčně, další příjem činil 4.486 Kč, dále státní podpora 6.136 Kč výdaje byly v obdobné skladbě jako výše a celkem činily 13.421 Kč. Žalovaná předložila stejné typy dokladů jako výše. 7. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2021 a oznámením o postoupení pohledávky z 6. 12. 2019 (s podacím lístkem z 7. 1. 2020) má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni. 8. Z přehledu údajů k zápůjčce (včetně poskytnutých splátek) soud zjistil, že žalobkyně poskytla na první smlouvu částku 10.000 Kč a na druhou částku 5.000 Kč, žalovaná uhradila celkem (na obě smlouvy 11.400 Kč). 9. Předžalobní upomínkou ze dne 7. 5. 2020 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby do 14. 5. 2020. Z podacího lístku z 10. 5. 2020 soud zjistil, že žalobkyně (prostřednictvím svého zástupce) odeslala upomínku dne 10. 5. 2020 poštou žalované. 10. Z Databáze časových řad [příjmení] za dobu rok 2014 soud zjistil, že průměrné úrokové sazby za úvěry poskytované bankami (spotřebitelům) činily pro období 1 – 5 let (při fixaci sazby) 13,65 % - 14,06 % p.a., při úročených úvěrech z kreditních karet maximálně 24,80 % p.a. Z Výpočtu RPSN [webová adresa]) soud zjistil, že RPSN první smlouvy činilo 205,95 %, druhé 229,54 %. 11. Soud uvedená skutková zjištění převzal za svůj skutkový závěr o věci. 12. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2390 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanský zákoník“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 13. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 14. Podle § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 15. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. 16. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 věta první občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 17. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 18. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byly dne 21. 11. 2014 a dne 20. 8. 2014 uzavřeny smlouvy o zápůjčce ve smyslu ustanovení § 2390 občanského zákoníku, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované finanční prostředky ve výši 10.000 Kč a 5.000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala tyto zápůjčky splácet týdenními splátkami stanovenými v obou smlouvách, a to včetně poplatku za poskytnutí. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smluv řádně neplnila a uhradila částku 11.400 Kč (celkem). Pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení, nejprve dle § 178 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku přešly fúzí sloučením na [právnická osoba], [IČO], pak byly na žalobkyni platně postoupeny shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku. 19. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Posuzování úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy a další ujednání smlouvy o poplatku za poskytnutí zápůjček musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. 20. Právní předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalované ve smyslu § 9 odst. 1, odst. 2 z. č. 145/2010 Sb. Příjmová i výdajová stránka poměrů žalované byly zkoumány dostatečně (včetně ověření hlavních položek); nebyly zjištěni ani další skutečnosti, které by činily předpoklad splacení zápůjček nepravděpobným. V tomto ohledu byl postup právního předchůdce žalobkyně řádný. 21. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). 22. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauz