17 C 196/2021-26 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 11.750 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti podle smlouvy o půjčce ze dne 22. 1. 2016 [číslo] které byly uzavřeny se společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), přičemž pohledávky za žalovanou byly na žalobkyni postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019. Žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované dle § 9 z. [číslo]. 2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala. 3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. 4. Soud považuje níže uvedená skutková zjištění (z listin, které předložila žalobkyně) za skutkový závěr ve věci samé, jelikož si tato dílčí skutková zjištění neodporují: A) Smlouvou o půjčce ze dne 22. 1. 2016 [číslo] (včetně smluvních podmínek v příloze smlouvy) má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalované částku ve výši 13.000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splatit ve formě 58 týdenních splátek po 390 Kč včetně poplatku ve výši 9.620 Kč (2.600 Kč poplatek za administrativní činnost, 1.820 Kč úrok, 5.200 Kč poplatek za hotovostní inkaso splátek), RPSN byla vyjádřena částkou 75,72 %, úrok 23,72 % p.a.. Pro případ (jakéhokoli platebního) prodlení žalované bylo sjednáno právo právního předchůdce žalobkyně na zesplatnění úvěru. K datu podání žaloby vyčíslila žalobkyně dluh žalované ze smlouvy o půjčce částkou 11.750 Kč, z toho částkou [číslo] na jistině, částkou 2.701,01 Kč jako dluh za poplatky za služby, částkou 6.009,98 Kč jako kapitalizovanými úroky, částkou 2.025,48 Kč jako úroky z prodlení. B) Z karty zákazníka z 22. 1. 2016 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně zjišťoval poměry žalované. Žalovaná podle svého prohlášení bydlela v nájemním bytě, neměla v době čerpání úvěru úvěr u jiného poskytovatele a měla již„ aktivní“ půjčku u právního předchůdce poskytovatele. Žalovaná neměla motorové vozidlo, pracovala v Amphenol-Tuchel el. GMBH jako dělnice (právní předchůdce žalobkyně ověřil zaměstnání žalované). Žalovaná měla příjem ze mzdy 14.300 Kč měsíčně, příjem z alimentů 4.000 Kč měsíčně a z přídavků 1.310 Kč měsíčně. Výdaje žalované byly na nájem / inkaso [číslo] a 760 Kč, výdaje domácnosti byly 9.500 Kč měsíčně, splátky 2.536 Kč měsíčně a náklady na telefon 400 Kč měsíčně. Při ověřování byl předložen občanský průkaz, výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní smlouva, výpis ze SIPO a rozhodnutí o podpoře. Žalovaná vyživovala o dvě děti narozené 1998 a 2003. C) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni. Oznámením o postoupení pohledávky a dokladem o jeho odeslání má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně oznámil postoupení pohledávek žalované. D) Předžalobní upomínkou z 7. 5. 2020, odevzdanou (podle podacího lístku) k poštovní přepravě dne 10. 5. 2020, má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby. E) Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, že žalovaná uhradila částku 10.870 Kč. 5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 7. Podle § [číslo] k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 8. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. 9. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 10. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 11. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla dne 22. 1. 2016 uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované finanční prostředky ve výši 13.000 Kč a žalovaná se zavázala tyto úvěr splácet týdenními splátkami stanovenými smlouvami, a to včetně smluvního úroku a poplatků. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smluv řádně neplnila a uhradila pouze částku 10.870 Kč. Pohledávka, jež je předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni platně postoupena shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku. 12. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o smluvním úroku a poplatku musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). 13. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává). 14. Nejprve se soud zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně (dostatečně) zkoumal úvěruschopnost ve smyslu § 9 odst. 1 z. č. 145/2010 Sb. Protože úvěruschopnost byla zkoumána v příjmové i výdajové stránce a sdělované údaje byly ověřovány, lze toto zkoumání považovat za dostatečné a zákonu odpovídající. Podstatné je, že celkové příjmy domácnosti žalované pokrývaly celkové předpokládané výdaje. 15. Dále soud zvažoval, zda smlouvy o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na [webová adresa]). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli. 16. Srovnání podmínek půjček (úvěrů),