11 C 69/2023-17 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 16 398 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalovanému ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 22. 10. 2021 Touto smlouvou žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 19 998 Kč, skládající se z půjčené částky 11 000 Kč a souhrnného poplatku 8 998 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr ve formě týdenním splátek po 334 Kč. Žalovaný splácel nepravidelně, zaplatil celkem částku 3 600 Kč. 2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal. 3. Soud ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), a rozhodl bez nařízení jednání. 4. Protože se žalovaný ve věci nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal nečinný, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní. Soud provedl důkaz smlouvou o spotřebitelském úvěru, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, evidenční kartou klienta, přehledem splátek a předžalobní upomínkou včetně dokladu o jejím odeslání a na základě provedených důkazů dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. 5. Dne 22. 10. 2021 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 11 000 Kč a žalovaný se jej zavázal žalobkyni v 60 týdenních splátkách po 333,30 Kč včetně souhrnného poplatku ve výši 8 998 Kč, přičemž první splátka měla být uhrazena dne 29. 10. 2021. Výše zápůjční úrokové sazby činila 70,89 % ročně, RPSN 212,77 %. Žalovaný uhradil žalobkyni celkem částku 3 600 Kč. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzýván k úhradě dluhu, předžalobní upomínka ze dne 21. 9. 2022 byla podána na poštu téhož dne. 6. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: 7. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 9. Podle § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 10. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. 11. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 12. Dle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 13. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 14. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnost, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 15. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, a to jako smlouva spotřebitelská ve smyslu § 1810 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 11 000 Kč. Žalovaný se zavázal tento úvěr splácet týdenními splátkami stanovenými smlouvou, a to včetně úroků a poplatků. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, celkem uhradil částku ve výši 3 600 Kč. 16. Vzhledem ke skutečnosti, že na posuzovanou smlouvu dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a následující občanského zákoníku), podrobil soud mluvní ujednání zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru, která byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena, jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli. 17. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaného úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může násobně převyšovat částku poskytnutou. Pokud soud uvážil, že RPSN činí více jak 212 %, výše souhrnného poplatku dosahuje 81,8 % poskytnuté částky, přičemž úrok z úvěru činí 70,89 % p.a., žalobkyně má právo na zesplatnění dluhu (včetně poplatků) v případě nezaplacení i jedné jednotlivé splátky v dodatečné lhůtě 30 dnů, je třeba smlouvu pro nevyváženost práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele označit jako zjevně nespravedlivou a v rozporu s dobrými mravy. Smlouva je tudíž absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku. Byť má jinak přednost posouzení jednotlivých ujednání jako neplatných, v tomto případě smlouva jako celek neobstojí (§ 580 odst. 1, § 588 občanského zákoníku) pro zmíněnou významnou nespravedlivost. Jednotlivá ujednání nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku. 18. I jednotlivá ustanovení o úpravě práv a povinností účastníků (výše poplatků za zpracování a doručení úvěru, za hotovostní inkaso splátek) by ostatně sama o sobě neobstála při testu vyváženosti spotřebitelské smlouvy dle § 1813 občanského zákoníku. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Ani v tomto ohledu by právo na shora uvedené poplatky nemohlo požívat právní ochrany. 19. Jelikož již vyhodnocení podmínek úvěru vede k závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy, nezabýval se soud již zkoumáním splnění povinností věřitele dle § 86 odst. 1, odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. 20. S ohledem na absolutní neplatnost posuzované smlouvy má žalobkyně nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dosud nesplacené jistiny úvěru, na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku). K tomu soud pouze dodává, že ačkoliv platby žalovaného směřovaly formálně na úhradu závazku ze smlouvy, je nutné je započíst na závazek žalovaného vydat bezdůvodné obohacení, neboť závazek z neplatné smlouvy neexistuje, a platby je tak nutné započíst na platný závazek žalovaného. Z údajů poskytnutých žalobkyní (viz přehl