13 C 101/2023-19 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhala zaplacení částky 17.227,13 Kč s přísl. s tím, že právní předchůdce žalobkyně s žalovanou uzavřeli dne 27.8.2020 smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně žalované poskytl částku 15.000 Kč, kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti do 27.10.2021 spolu se smluvním příslušenstvím ve výši 12888 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1922 Kč nevrátila. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 25.10.2022 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni. Podáním z 29.3.2023 vzala žalobkyně žalobu zčásti zpět. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 27.8.2020 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) se žalovanou uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě téhož dne žalované poskytl částku 15.000 Kč, kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti (14 měsíčních splátek po 1992 Kč) spolu se souhrnným poplatkem ve výši 12888 Kč (kapitalizovaný smluvní úrok, poplatek za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru, inkasní poplatek) dle tvrzení žalobkyně nevrátila. Dle standardních informací k úvěru předchůdce v úvěrové smlouvě činí RPSN u úvěru na 14 měsíců 272,44 %. V úvěrové smlouvě byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z dlužné částky. Žalovaná na dluh zaplatila dle tvrzení žalobkyně částku 4500 Kč. 6. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 25.10.2022 soud zjistil, že [právnická osoba] postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni. 7. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění vzájemně neodporují, odkazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci. 8. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: 9. Podle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 10. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 11. Podle § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 12. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. 13. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 14. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 15. Na posuzovanou smlouvu dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a násl. občanského zákoníku). Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru, která byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena, jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 [webová adresa]). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zeplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli. 16. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaného úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku, kdy souhrnný poplatek činí cca 80 % ze zapůjčené částky, RPSN činí dle informace původního věřitele 272,44 %, smluvní pokuta byla sjednána ve výši 0,1% denně z dlužné částky, přičemž jednotlivá ujednání nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku. I jednotlivá ustanovení o úpravě práv a povinností účastníků by ostatně sama o sobě neobstála při testu vyváženosti spotřebitelské smlouvy dle § 1813 občanského zákoníku. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Ani v tomto pohledu by právo na smluvní pokutu a úrok nemohlo požívat právní ochrany. 17. Žalované se dostalo plnění ve výši 15.000 Kč v souladu s neplatnou smlouvou, a proto je povinna poskytnuté plnění žalobkyni vrátit podle § 2993 věta první občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že doposud žalovaná uhradila částku 4500 Kč, je povinna vrátit žalobkyni částku uvedenou ve výroku I., tj. neuhrazený zůstatek jistiny. Ve zbývající části předmětu řízení rozhodnuto dle § 96 o.s.ř. o zastavení řízení, jak uvedeno ve výroku II. 18. Soud přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků. 19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. tak, že ji nepřiznal žádnému z účastníků, neboť žalobkyně byla úspěšná toliko v části předmětu řízení, ve zbývající části vzala žalobu zpět..