13 C 408/2021-193 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 29. 12. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by žalované byla uložena povinnost k zaplacení částky 55 302 Kč s příslušenstvím, skutkově uváděje, že na základě pracovní smlouvy z 2. 5. 2018 vykonávala u žalované práci prodavačky za sjednanou měsíční mzdu ve výši 14 900 Kč, pracovní poměr skončil ke dni 31. 5. 2020, kdy rozsudkem OS K. Vary č. j. 17 C 90/2020-218 bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané dopisem žalované z 26. 5. 2020 je neplatné. Vzhledem ke skutečnosti, že po skončení pracovního poměru došlo ke zjištění, že nebyly uspokojeny veškeré její pracovněprávní nároky z uvedeného pracovního poměru, a to přes výzvu z 10. 6. 2021, nezbylo žalobkyni než se svými nároky obrátit na soud, kdy za období únor 2020 nebyla vyplacena částka 9 336 Kč hrubého, jak specifikováno v bodě II. písm. a) žaloby, za období březen 2020 nebyla vyplacena částka 19 253 Kč hrubého, jak specifikováno v bodě II. písm. b) žaloby, za období duben 2020 nebyla vyplacena částka 9 096 Kč hrubého, jak specifikováno v bodě II. písm. c) žaloby, za období květen 2020 nebyla vyplacena částka 8 183 Kč hrubého, jak specifikováno v bodě II. písm. d) žaloby, žalovaná byla v prodlení s výplatou plnění, jak specifikováno v bodě II. písm. e) žaloby, nebyla uhrazena částka ve výši 9 434 Kč hrubého, jak specifikováno v bodě II. písm. f) žaloby. Podáním z 22. 4. 2022 vzala žalobkyně žalobu ve věci zčásti zpět, a to ohledně nároku na zaplacení částky 9 434 Kč s příslušenstvím, uváděje, že zbývající uplatněné nároky považuje za důvodné, neboť při stanovení náhrady mzdy vycházela z osmihodinové pracovní doby, kdy žádný dodatek k pracovní smlouvě neuzavřela, konkrétně uváděje, jak uvedeno v podání. Do protokolu o jednání dne 29. 4. 2022 žalobkyně uvedla, že pokud jde o skutečnosti uvedené v pracovních výkazech za období únor až květen 2020, tak i skutečnosti uvedené ve výplatních listech, tyto neodpovídají skutečnosti, kdy právě z tohoto důvodu vznikly jednotlivé dílčí nároky, které žalobkyně v tomto řízení uplatňuje. V podání z 30. 5. 2022 žalobkyně mimo jiné uváděla, že si není vědoma uzavření dodatku [číslo] k pracovní smlouvě z 2. 5. 2018, není zřejmý důvod, pro který by takovou dohodu uzavírala vzhledem k pracovní době na provozovně, kde pracovala sama. Pokud jde o vnitřní předpis z 1. 4. 2020, uváděla, že jí byl dne 20. 4. 2020 předložen, se s nížením náhrady mzdy nesouhlasila vzhledem k informacím od úřadu práce. Dále poukazovala na skutečnost, že jí při výplatě k podpisu nebyly předkládány výplatnice, nedostávala ani výplatní lístky. V podání z 7. 2. 2023 se žalobkyně mimo jiné vyjádřila ke způsobu vedení evidence pracovní doby žalovanou s tím, že ta nebyla vedena v souladu s ustanovením § 96 zákoníku práce, nebyla vedena průkazně tak, aby vypovídala o tom, zda žalobkyně odpracovala či neodpracovala sjednanou pracovní dobu, v jakém rozsahu, pracovní výkazy zpracovávané na základě záznamu o kódování provozovny žalovanou předloženy nebyly, konkrétně uváděje, jak uvedeno v podání. Podáním z 9. 3. 2023 se žalobkyně vyjádřila mimo jiné tak, že předkládané pracovní výkazy jsou neprůkazné, údaje v nich nemají oporu v žádné skutečné evidenci docházky do zaměstnání, neboť ta žalovanou vedena nebyla. Pracovní doba žalobkyně tak byla denně od 10:00 do 20:00 hodin a v zimním období od 10:00 do 19:00 hodin, což byla skutečná provozní doba provozovny. Pokud žalovaná tvrdí, že byla sjednána sedmihodinová pracovní doba, v pracovních výkazech by měla být vykazována přesčasová práce, což z pracovních výkazů nevyplývá, kdy pro stanovení náhrady mzdy je rozhodná délka pracovní doby. Dále žalobkyně namítla, že jednala v omylu vyvolaném lstí žalovanou, neboť k podpisu dodatku pracovní smlouvy došlo za situace, kdy žalobkyně jednala v omylu ohledně skutečné denní doby výkonu práce u žalované. Pokud jde o čerpání dovolené, žalovaná jednala v rozporu s ustanovením § 217 odst. 1 zákoníku práce, kdy čerpání dovolené určila, aniž by žalobkyni o tomto vyrozuměla, v únoru roku 2020 žádnou dovolenou nečerpala, ani jí čerpání nebylo určeno. V podání z 22. 5. 2023, k výzvě soudu dle § 118a odst. 1 o. s. ř., žalobkyně doplnila svá skutková tvrzení tak, že pokud jde o dodatek k pracovní smlouvě, o zkrácení pracovního úvazku s žalovanou nikdy nejednala, dodatek vědomě nepodepsala, důvod ke zkrácení pracovní doby objektivně neexistoval, neměla žádnou možnost zjistit, že žalovaná vykazuje ohledně mzdových údajů odlišné skutečnosti, neboť nedostávala žádné výplatní lístky, lstivé jednání spatřovala v tom, že ze strany žalované nebyly předávány doklady (výplatní lístky), výplata byla vyplácena bez toho, aby bylo převzetí výplaty podepisováno, nebyly předkládány k podpisu evidenční listy důchodového pojištění, předmětný dodatek byl k podpisu podstrčen a do tohoto dopsáno ujednání o zkrácení pracovní doby. Stejnopis dodatku nebyl žalobkyní vydán, nedostávala mzdové lístky, neměla tak možnost na vzniklý stav v reálném čase reagovat. Nevěděla, že vykonává práci přesčas. Žalobkyně vzhledem k intenzitě narušení veřejného pořádku jednáním žalované při porušení základních zásad pracovně právních vztahů uváděla, že je zde důvod absolutní neplatnosti předmětného dodatku pracovní smlouvy z důvodu zjevného narušení veřejného pořádku. V podání z 13. 7. 2023 žalobkyně označila důkazy a dále specifikovala lstivé a podvodné jednání jednatelky žalované spočívající v nepředávání dokladů, které jí měla v souvislosti s trváním pracovního poměru předávat, držení žalobkyně v nevědomosti, vyplácení výplaty bez podpisu převzetí výplaty, nepředkládání podpisu listu důchodového pojištění. 2. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila, v podání z 15. 2. 2022 se vyjádřila k jednotlivým dílčím žalobou uplatněným nárokům, k nároku v bodě II. písm. a) žaloby namítla, že zde je rozpor v tvrzení žalobkyně, pokud se za tvrzenou dobu náhradního volna 10. 2. až 23. 2. 2020 dožaduje náhrady mzdy za dovolenou, kdy v tomto období na základě oboustranného souhlasu byla čerpána dovolená, náhrada mzdy je stanovena chybně, kdy dle dodatku k pracovní smlouvě z 30. 10. 2018 pracovní doba byla snížena na 35 hodin týdně. Pokud jde o nárok uplatněný v žalobě v bodě II. písm. b), namítala, že se nesprávně vychází z osmihodinové denní pracovní doby, žalobkyni bylo uloženo čerpání dovolené v době, kdy provozovna musela být z důvodu vládního nařízení uzavřena. K nároku uplatněnému v žalobě v bodě II. písm. c) namítala, že se nesprávně vychází z osmihodinové denní pracovní doby, v měsíci dubnu zde byly překážky v práci na straně žalované, vnitřním předpisem z 1. 4. 2020 byla snížena náhrada mzdy na 60 % průměrného výdělku, žalobkyně byla s vnitřním předpisem seznámena dne 20. 4. 2020, což odmítla písemně potvrdit. K nároku uplatněnému v bodě II. písm. d) žaloby namítala, že se nesprávně vychází z osmihodinové pracovní doby, byla vyplacena náhrada mzdy, a to po vydání rozsudku OS K. Vary věci sp. zn. 17 C 90/2020. Pokud jde o nárok v bodě II. písm. e) žaloby, namítala, že dlužná mzda a část odstupného za květen 2020 byla vyplacena až v době po vydání rozsudku ve věci OS K. Vary sp. zn. 17 C 90/2020, přičemž jsou zde důvody zvláštního zřetele vhodné pro nepřiznání úroku z prodlení. Pokud jde o nárok pod bodem II. písm. f) žaloby, namítala, že nárok na náhradu na dovolenou vzniknout nemohl, vzhledem ke skončení pracovního poměru ke dni 31. 5. 2020. V podání z 30. 12. 2022 se žalovaná vyjádřila k evidenci pracovní doby v období únor až květen 2020 s tím, že ta byla předložena v podobě pracovních výkazů na jméno žalobkyně, tato evidence splňuje náležitosti dle § 96 zákoníku práce, na jejím základě lze určit nároky žalobkyně související s odpracováním pracovní doby. Dále zde bylo uvedeno, že jako podklad k přítomnosti žalobkyně na pracovišti sloužila i historie záznamů o kódování provozovny vedená společností [právnická osoba], která však již není k dispozici. Nicméně žalobkyně se za období únor až květen domáhá náhrady mzdy za dobu, kdy pro žalovanou práci nevykonávala. V podání z 9. 3. 2023 se žalovaná vyjádřila nesouhlasně k přenesení důkazní povinnosti na žalovanou, poukázala na shodná tvrzení účastníků o nepřítomnosti žalobkyně na pracovišti s tím, že zde je spor toliko o rozsah ujednané pracovní doby, pokud bylo určeno čerpání dovolené, byla k tomu žalovaná oprávněna, naopak žalobkyně nebyla oprávněna čerpat neplacené volno, konkrétně uváděje, jak uvedeno v podání. V podání z 19. 4. 2023 žalovaná opakovaně argumentovala, že evidovala pracovní dobu v souladu se zákoníkem práce, což vyplývá z pracovních výkazů za únor až květen 2020, poukázala na skutečnost, že žalobkyně od března 2020 nedocházela na pracoviště, nevykonávala práci, rozhodnutí zaměstnavatele o určení čerpání dovolené je jednostranné, nevyžadující dohodu se zaměstnancem, nedostavila-li se žalovaná na pracoviště v období poloviny března do konce května 2020, měl by pro to existovat zákonem připuštěny důvod, jinak by se jednalo o neomluvenou absenci. V