17 C 209/2023-15 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 15.329,89 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 26. 10. 2022 [číslo] Touto smlouvou žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 21.300 Kč (s možností postupného čerpání), žalovaný měl vrátit úvěr do 30 dnů od čerpání úvěru včetně poplatku 5.330 Kč (dále fakultativních poplatků 110 Kč měsíčně, 165 Kč a 29 Kč měsíčně a poplatku 1 Kč jako ověřovacího poplatku). Žalovaný podle žalobkyně uhradil pouze částku 6.314,65 Kč (výslovně uváděla„ na jistinu“). 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění podmínek uvedených v § 115a o.s.ř. 4. Z autorizace ověření totožnosti z 26. 10. 2022 vyplynulo, že byla ověřena totožnost žalovaného jako majitele účtu [bankovní účet]. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti u žalobkyně soud zjistil, že žalovaný má dle svého vyjádření bydlet sám, jeho příjem je 28.800 Kč, jeho výdaje 2.500 Kč měsíčně, vypočítané minimální výdaje činily 7.870 Kč (a disponibilní příjem 17.100 Kč); žalovaný byl posouzen jako úvěruschopný. Z identifikovaných příjmů vyplývalo, že žalobkyně ověřila výpisem z účtu žalovaného příjem žalovaného ve výši 28.800 Kč. 5. Smlouvou o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním ze dne 26. 10. 2022 má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli (prostřednictvím prostředků komunikace na dálku) smlouvu o úvěru. Touto smlouvou žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr do výše 21.300 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr do 30 dnů od čerpání (do 25. 11. 2022) včetně poplatku za sjednání úvěru 5.330 Kč a poplatků za variabilní služby 304 Kč (Klidné spaní, Presto a informační SMS servis). RPSN činilo 1 413,78 %. Ze Sazebníku, na který smlouva odkazovala, vyplývalo sjednání poplatků za vymáhání 35 Kč denně (maximálně 490 Kč měsíčně), 105 Kč za upomínku, smluvní pokuty 0,1 % denně z celkové dlužné částky. 6. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli soud zjistil, že žalovanému byly poskytnuty částky 17.700 Kč 26. 10. 2022, 1.500 Kč 27. 10. 2022 a 2.100 Kč 27. 10. 2022. 7. Předžalobní upomínkou ze dne 20. 5. 2023 spolu s podacím lístkem má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby. Předžalobní upomínka byla podána na poště dne 20. 5. 2023, jak prokazuje podací lístek od této upomínky. 8. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § [číslo] k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 10. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 věta první občanského zákoníku sodu přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 11. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 12. Žalobkyně podle § 86 odst. 1, odst. 2 z. č. 257/2016 Sb. zkoumala úvěruschopnost žalovaného s tím, že byl ověřen příjem žalovaného a byl vyžádán výpis z jeho účtu (kterým byla výše příjmu ověřena). Žalobkyně vycházela z odhadu příjmů žalovaného (nikoli z jím uvedené nízké částky). Zkoumání úvěruschopnosti žalovaného lze s ohledem na krátkodobost úvěru považovat za dostatečné. 13. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 21.300 Kč. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil a uhradil pouze částku 6.314,65 Kč dne 30. 1. 2023. 14. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o úvěru musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). 15. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává). 16. Ústavní soud při posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“ z recentní doby např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, mimo jiné, uzavřel:„ Spotřebitelské nebankovní úvěry byly poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky). Ústavní soud se plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17). Vznik závazkových vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, dovozené mimo jiné z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srv. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197)). Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy (např. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)). 26. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat (nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181))“. 17. Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soud