12 C 127/2024-20 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”)2. Žalobkyně se podanou žalobou po žalované původně domáhala zaplacení částky 11 509,10 Kč s přísl. s tím, že právní předchůdce žalobkyně se žalovanou uzavřeli dne 16. 5. 2022 smlouvu o úvěru č. , číslo, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, ., IČ , IČO, , se sídlem , adresa, ) téhož dne žalované poskytl částku 12 000 Kč, kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti ve 14 měsíčních splátkách po 1 593 Kč spolu se smluvním příslušenstvím ve výši 10 302 Kč nevrátila. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 6. 12. 2023 právní předchůdce žalobkyně shora jmenovaný postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni. Vedle jistiny dluhu ve výši 10 353,30 Kč se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení smluvního příslušenství (kapitalizovaný smluvní úrok, poplatek za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru, inkasní poplatek, smluvní úrok za poskytnutí finančních prostředků za období po konečné splatnosti úvěru) ve výši 10 302 Kč, zaplacení smluvní pokuty (ve výši 0,1% z dlužné jistiny za každý den prodlení) ve výši 1 107,80 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 455,26 Kč a nákladů na uplatnění pohledávky ve výši 48 Kč. Žalovaný na dluh zaplatila pouze částku 3 199,99 Kč. Na předžalobní výzvu ze dne 9. 4. 2024 žalovaná nereagovala.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.4. Žalobkyně v podání ze dne 16. 5. 2024 ještě před zahájením jednání vzala žalobu částečně zpět a soud usnesením ze dne 17. 5. 2024, č. j. 12 C 127/2024-15, řízení v části zpětvzetím dotčené zastavil.5. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.6. Ze smlouvy o úvěru č. , číslo, ze dne , datum, soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, ., IČ , IČO, , se sídlem , adresa, ) se žalovanou uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě téhož dne žalované poskytl částku 12 000 Kč, kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti (14 měsíčních splátek po 1 593 Kč) spolu se souhrnným poplatkem ve výši 10 302 Kč (kapitalizovaný smluvní úrok, poplatek za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru, inkasní poplatek) dle tvrzení žalobkyně nevrátila. Dle standardních informací předchůdce v úvěrové smlouvě činí RPSN u úvěru na 14 měsíců 272,44 %. V úvěrové smlouvě byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, poplatek za zaslání upomínky v případě prodlení žalovaného ve výši 500 Kč. Žalovaná na dluh zaplatila dle tvrzení žalobkyně částku 3 199,99 Kč.7. Z dopisu žalobkyně ze dne 9. 4. 2024 soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhu do 22. 3. 2024.8. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 6. 12. 2023 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně shora jmenovaný postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni.9. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění vzájemně neodporují, poukazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci.10. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:11. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.13. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.14. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.15. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.16. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.17. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytnula žalované úvěr ve výši 12 000 Kč. Žalovaná se zavázala tento úvěr splácet měsíčními splátkami stanovenými smlouvou. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnila, uhradila celkem částku 3 199,99 Kč.18. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o úvěru musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).19. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13/EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).20. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Spotřebitelské nebankovní úvěry byly poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky). Ústavní soud se plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z č. l. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17). Vznik závazkových vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, dovozené mimo jiné z č. l. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá [srv. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197)]. Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy [např. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)]. 26. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit [srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)]. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě