16 C 124/2023-18 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 12 800 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 24. 10. 2022, vedené pod č. 22877. Touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěrový rámec do výše 20 000 Kč, ze kterého žalovaná dne 24. 10. 2024 čerpala částku 8 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit vedle poskytnuté částky také smluvní úrok 40% měsíčně z jistiny a splácet úrok přirostlý za uplynulé období vždy nejpozději do 23. dne v měsíci. Předmětem návrhu je proto vedle částky 8 000 Kč dále smluvní úrok ve výši 3 200 Kč splatný 28. 3. 2023, dále zákonný úrok z prodlení a smluvní pokuta ve výši 1 600 Kč, ohledně které je žalovaná v prodlení. Pro případ, že by nebyl uvedený nárok z popsaného titulu vzat soudem za prokázaný, požaduje žalobkyně plnění poskytnuté na bankovní účet žalované z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalované.2. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.3. Žalovaná souhlasila s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Žalovaná dluh uznala v plné výši, avšak odkázala na to, že se dostala do dluhové spirály a není v jejích možnostech dluh uhradit najednou, a proto odkazuje na úhradu exekučními srážkami ze mzdy, jak jsou již nyní uhrazovány i další dluhy žalované. Ke svým poměrům uvedla, že pracuje jako pokojská v hotelu , právnická osoba, v Karlových Varech.4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vedené pod č. , číslo, uzavřené dne 24. 10. 2022 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (na webových stránkách www.rerum.cz) soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované revolvingový úvěr (úvěrový limit) 20 000 Kč za úrok ve výši 40% měsíčně na dobu do splacení úvěru, RPSN mělo činit 5543,36%. Pro případ prodlení žalované s úhradou byla v čl. IV smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z částky, s níž je žalovaná v prodlení, a v čl. VI. pro případ prodlení žalovaného po dobu dva měsíce a delší bylo sjednáno bez dalšího zesplatnění celého dluhu.5. Z potvrzení o provedení transakce ze dne 24. 10. 2022 soud zjistil, že žalobkyně poskytla na účet uvedený ve smlouvě č. , č. účtu, částku 8 000 Kč dne 24. 10. 2022.6. Z výpisu z účtu č. , č. účtu, vedeného na jméno žalované soud zjistil, že v měsíci září 2022, vykazoval počáteční stav účtu částku 1 460 Kč, konečný stav účtu 25 022,63 Kč.7. Z žádosti o spotřebitelský úvěr č. , číslo, soud zjistil, že žalovaná žije sama v nájemním bytě, dosahuje příjmu 22 500 Kč měsíčně při měsíčních výdajích 7 500 Kč. Je zaměstnaná od 1/1997 ve společnosti , právnická osoba, .8. Ze zesplatnění spotřebitelského úvěru ze dne 25. 3. 2023 soud zjistil, že žalobkyně upozornila žalovanou na zesplatnění úvěru k 25. 3. 2023 (pro porušení platební povinnosti) a uplatňovala pohledávku ke shodnému dni ve výši 28 406 Kč ve lhůtě do 3 dnů od doručení. U dopisu nebylo prokázáno jeho odeslání, popř. doručení žalované.9. Z předžalobní výzvy ze dne 15. 10. 2023 soud zjistil, že žalobkyně požadovala na žalované zaplacení dluhu ve výši 28 406,32 Kč ve lhůtě do 3 dnů, podle podacího lístku byla předžalobní výzva byla odeslána poštou dne 15. 10. 2023.10. Ze zprávy Fio banky, a.s. ze dne 5. 1. 2024 bylo ověřeno, že na bankovní účet žalované vedený u Fio banky, a.s. pod č. , č. účtu, byla dne 24. 10. 2022 připsána částka 8 000 Kč, a to z účtu žalobkyně vedeného pod č. , č. účtu, .11. Soud skutková zjištění výše převzal za svůj skutkový závěr.12. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.13. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Jelikož úvěruschopnost takto žalobkyně neposuzovala (posuzovala ji, ale nedostatečným způsobem), je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.14. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)]. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)]“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.15. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řado