16 C 195/2024-23 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 26 079 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení v důsledku nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 1. 7. 2021, [číslo] (dále jen„ spotřebitelský úvěr“) uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem společností [právnická osoba], [IČO].2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.4. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyně a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:A) Smlouvou o úvěru ze dne 1. 7. 2021, [číslo] má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému částku ve výši 30 000 Kč, žalovaný měl vrátit částku ve formě týdenních splátek po 821 Kč (s poslední splátkou splatnou dne 29. 12. 2022 ve výši 746 Kč). Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně poplatku ve výši 33 963 Kč sestávajícího z úroku ve výši 24 177 Kč, částky za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, částky za komfortní poskytnutí a splácení ve výši 3 426 Kč a částky za flexibilní splácení ve výši 4 860 Kč. Úroková sazba činila 88 % po celou dobu trvání smlouvy a RPSN ve výši 150,23 %.B) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba], [IČO] postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni, oznámením o postoupení pohledávky, že právní předchůdce žalobkyně oznámil postoupení pohledávek žalovanému.C) Předžalobní upomínkou ze dne 15. 2. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.D) Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její neprospěch, s tím, že žalovaný uhradil celkem částku 3 921 Kč.5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) neposuzoval řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Jelikož úvěruschopnost takto právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) neposuzoval, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.7. Ohledně úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdila, že žalovaný je zaměstnán v hlavním pracovním poměru jako dělník s měsíčním příjmem 37 621 Kč, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, neměl úvěr z kreditní karty ani zápůjčky a na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že schopnost žalovaného splácet úvěr je dostatečná. Uvedené prokázal předložením zákaznické karty, která obsahuje ověření majetkové situace dlužníka. Právní předchůdce žalobkyně také prověřil, že proti žalovanému není vedené insolvenční řízení. Dále uvedl, že smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a neprokázání splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy. Odkázal také na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97 bod 17, dle kterého pro řádné posouzení úvěruschopnosti postačuje to, že poskytovatel zápůjčky měl listiny prokazující majetkovou situaci dlužníka k dispozici ke dni sepsání smlouvy a jejich poskytnutí je potvrzeno podpisem žalovaného na zákaznické kartě. Ze zákaznické karty bylo dále zjištěno, že žalovaný má odhadované měsíční výdaje 4 000 Kč.8. K tvrzení žalobkyně nutno odkázat na aktuální usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1316/2024:„ 11. Protože § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. obsahově odpovídá § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů lze pro posouzení úvěruschopnosti žalované použít i dosavadní judikaturu.“. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018 25. 7. 2018, pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. A konečně v rozsudku ze dne 31. 7. 2024 pod sp. zn. 33 Cdo 656/2024 Nejvyšší soud konstatoval, že:„ Dovodil-li totiž odvolací soud, že k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované stačí data z interních systémů SOLUS a BRKI a údaje o částkách životního minima (na obživu 2.690 Kč) a na chod domácnosti (2.270 Kč), pročež žalované zbývá„ dostatečná částka“ (21.600 Kč) na úhradu měsíčních splátek úvěru, nelze než dospět k závěru, že se odvolací soud dostatečně nezabýval úvěruschopností žalované, nepřihlédl-li k jejím faktickým (nikoliv fiktivním) pravidelným měsíčním výdajům, jak je dovozoval„ z publikovaných údajů o životním minimu.“. Z pohledu uvedené judikatury právní předchůdce žalobkyně své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, aby si mohl učinit jednoznačný závěr o jeho úvěruschopnosti, nedostál. To z důvodu, že nijak nebyl ověřen příjem žalovaného ani jeho faktické měsíční výdaje, které jsou navíc i tvrzeny pouze jako částka odhadem.9. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jak