16 C 240/2024-21 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 8 800 Kč s příslušenstvím a částka 17 754 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 28. 12. 2021, č. , hodnota, a dále ze smlouvy ze dne 23. 7. 2021 pod č. , hodnota, sjednaných mezi právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, , IČO , IČO, a žalovaným. Žalobkyně k výzvě soudu ohledně řádného ověření úvěruschopnosti svůj návrh doplnila tak, že právní předchůdce žalobkyně řádně situaci žalovaného zhodnotil a zjistil, že byl zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako zedník ve společnosti , Anonymizováno, , jeho měsíční příjem činí 35 434 Kč resp. 67 874 Kč, neměl vyživovací povinnost k žádné další osobě, nečerpal úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti, dále s ohledem na výši jeho příjmu a výši požadovaných zápůjček vyhodnotil schopnost žalovaného splácet tuto zápůjčku jako dostatečnou.2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.4. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyně a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:A) Smlouvou o úvěru ze dne 28. 12. 2021, č. , hodnota, má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému částku ve výši 12 000 Kč, žalovaný měl vrátit částku ve formě 78 měsíčních splátek po 360 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně poplatku za jeho sjednání ve výši 13 666 Kč obsahujícím smluvní úrok ve výši 86 % po celou dobu smlouvy a případné smluvní pokuty při porušení sjednaných podmínek, to vše při RPSN 162,52 %.B) Smlouvou o úvěru ze dne 23. 7. 2021, č. , hodnota, má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému částku ve výši 50 000 Kč, žalovaný měl vrátit částku ve formě 21 měsíčních splátek po 5 373 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně poplatku za jeho sjednání ve výši 60 115 Kč obsahujícím smluvní úrok ve výši 86 % po celou dobu smlouvy a případné smluvní pokuty při porušení sjednaných podmínek, to vše při RPSN 134,43 %.C) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni, oznámením o postoupení pohledávky, že právní předchůdce žalobkyně oznámil postoupení pohledávek žalovanému.D) Předžalobní upomínkou ze dne 15. 2. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.E) Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její neprospěch, s tím, že žalovaný uhradil na úvěr č. , hodnota, celkem částku 3 200 Kč a na úvěr č. , hodnota, částku 32 246 Kč.5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, , IČO , IČO, ) neposuzoval řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). V dané věci žalobkyně, resp. její právní předchůdce, zjistil příjem žalovaného z výplatních listů za 10-11/2021, které nedoložil. Další informace čerpal od žalovaného prostřednictvím zákaznické karty, kde uvedeno, že žalovaný žil nejprve s rodiči a následně měl bydlení „jiné“. Dosahoval příjmu 47 874 Kč (resp. 35 434 Kč), společně s rodiči pak celkem 67 874 Kč (v době sjednání druhé smlouvy již další příjem spolu žijících osob nevykazoval). Příjem rodičů ve výši 20 000 Kč nebyl nijak ověřován. Co do obvyklých výdajů žalovaného bylo uvedeno, že ke dni 23. 7. 2021 měl odhadované výdaje 6 000 Kč, následně ke dni 28. 12. 2021 se dále jednalo ještě o interní splátky 5 373 Kč a odhadované měsíční výdaje se změnily na částku 4 000 Kč. Právní předchůdce žalobkyně výdaje žalovaného nijak neověřoval. K dalším tvrzením žalobkyně nutno odkázat na aktuální usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1316/2024: „11. Protože § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. obsahově odpovídá § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů lze pro posouzení úvěruschopnosti žalované použít i dosavadní judikaturu.“. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018 25. 7. 2018, pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. A konečně v rozsudku ze dne 31. 7. 2024 pod sp. zn. 33 Cdo 656/2024 Nejvyšší soud konstatoval, že: „Dovodil-li totiž odvolací soud, že k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované stačí data z interních systémů SOLUS a BRKI a údaje o částkách životního minima (na obživu 2.690,- Kč) a na chod domácnosti (2 270 Kč), pročež žalované zbývá „dostatečná částka“ (21 600 Kč) na úhradu měsíčních splátek úvěru, nelze než dospět k závěru, že se odvolací soud dostatečně nezabýval úvěruschopností žalované, nepřihlédl-li k jejím faktickým (nikoliv fiktivním) pravidelným měsíčním výdajům, jak je dovozoval „z publikovaných údajů o životním minimu.“. Z pohledu uvedené judikatury právní předchůdce žalobkyně své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, aby mohl učinit jednoznačný závěr o jeho úvěruschopnosti, nedostál. Částky uváděné žalovaným jako předpokládané výdaje situaci žalovaného neodpovídají a bylo na místě, aby právní předchůdce žalobkyně vyžadoval jejich prokázání. Samotná skutečnost, že žalovaný dojížděl do zaměstnání v SRN znamená zvýšené výdaje na dopravu do zaměstnání, to nebylo nijak zohledněno. Současně se nejeví ani reálné, aby došlo k poklesu výdajů žalovaného v prosinci 2021, kdy si byl nucen jinou formou (dříve soužití s rodiči) zajišťovat své bydlení. Nejeví se ani reálným, aby byl schopen z částky 4 000 Kč (dříve 6 000 Kč) uhradit dopravu do zaměstnání, bydlení vč. energií a pokrýt své běžné potřeby na jídlo, léky, drogerii, ošacení apod. S ohledem na uvedené je shora citovaná smlouva hodnocena absolutně neplatnou podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu a navazující zmíněné judikatury.7. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) můž