16 C 258/2024-27 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 34 454 Kč s příslušenstvím a částka 11 819 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 21. 6. 2021, č. 100694518 a dále ze smlouvy ze dne 3. 9. 2021 pod č. , hodnota, sjednanýcm mezi právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, , IČO , IČO, a žalovaným. Žalobkyně k výzvě soudu ohledně řádného ověření úvěruschopnosti svůj návrh doplnila tak, že právní předchůdce žalobkyně řádně situaci žalovaného zhodnotil a zjistil, že byl zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako operátor výroby ve společnosti , právnická osoba, ., jeho měsíční příjem činí 44 080 Kč resp. 52 717 Kč, neměl vyživovací povinnost k žádné další osobě, dále s ohledem na výši jeho příjmu a výši požadovaných zápůjček vyhodnotil schopnost žalovaného splácet tuto zápůjčku jako dostatečnou.2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.4. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyně a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:A) Smlouvou o úvěru ze dne 21. 6. 2021, č. 100694518 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému částku ve výši 50 000 Kč, žalovaný měl vrátit částku ve formě 12 měsíčních splátek po 6 684 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně poplatku za jeho sjednání ve výši 28 659 Kč, smluvního úroku ve výši 68,80 % ročně a případné smluvní pokuty při porušení sjednaných podmínek, to vše při RPSN 103,89 %.B) Smlouvou o úvěru ze dne 3. 9. 2021, č. 1238456161 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému částku ve výši 15 000 Kč, žalovaný měl vrátit částku ve formě 78 měsíčních splátek po 381 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně poplatku za jeho sjednání ve výši 12 338 Kč, smluvního úroku ve výši 62,10 % ročně a případné smluvní pokuty při porušení sjednaných podmínek, to vše při RPSN 104,52 %.C) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2023, že právní předchůdce žalobkyně oznámil postoupení pohledávek žalovanému.D) Předžalobní upomínkou ze dne 28. 3. 2024, podanou k poštovní přepravě dne 2. 4. 2024, má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.E) Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její neprospěch, s tím, že žalovaný uhradil celkem částku 27 365 Kč na úvěr č. 100694518 a částku 3 181 Kč na úvěr č. 238456161.5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, , IČO , IČO, ) neposuzoval řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). V dané věci žalobkyně, resp. její právní předchůdce zjistil a ověřil příjem žalovaného z výplatního listu za 3/2021 a pracovní smlouvy. Ohledně výdajů žalovaného si zajistil doklad o zajištění ubytování potvrzující pobyt žalovaného na území ČR, nikoliv již ověřující jeho reálné výdaje za bydlení. Další informace čerpal od žalovaného prostřednictvím zákaznické karty, kde uvedeno, že žalovaný žil s přítelkyní na ubytovně a sám dosahoval příjmu 21 080 Kč (resp. 28 217 Kč), společně s partnerkou pak celkem 44 080 Kč (resp. 52 717 Kč). Příjem partnerky nebyl nijak ověřován. Co do obvyklých výdajů žalovaného bylo uvedeno, že ke dni 21. 6. 2021 hradil externí splátky 4 000 Kč a měl odhadované výdaje 8 000 Kč, následně ke dni 3. 9. 2021 se dále jednalo ještě o interní splátky 6 684 Kč a odhadované měsíční výdaje se změnily na částku 10 000 Kč. Právní předchůdce žalobkyně ani výdaje žalovaného nijak neověřoval. K dalším tvrzením žalobkyně nutno odkázat na aktuální usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1316/2024: „11. Protože § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. obsahově odpovídá § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů lze pro posouzení úvěruschopnosti žalované použít i dosavadní judikaturu.“. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018 25. 7. 2018, pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. A konečně v rozsudku ze dne 31. 7. 2024 pod sp. zn. 33 Cdo 656/2024 Nejvyšší soud konstatoval, že: „Dovodil-li totiž odvolací soud, že k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované stačí data z interních systémů SOLUS a BRKI a údaje o částkách životního minima (na obživu 2.690,- Kč) a na chod domácnosti (2.270,- Kč), pročež žalované zbývá „dostatečná částka“ (21.600,- Kč) na úhradu měsíčních splátek úvěru, nelze než dospět k závěru, že se odvolací soud dostatečně nezabýval úvěruschopností žalované, nepřihlédl-li k jejím faktickým (nikoliv fiktivním) pravidelným měsíčním výdajům, jak je dovozoval „z publikovaných údajů o životním minimu.“. Z pohledu uvedené judikatury právní předchůdce žalobkyně své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, aby si mohl učinit jednoznačný závěr o jeho úvěruschopnosti, nedostál. Proto je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu a navazující uvedené judikatury.7. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017