17 C 228/2024-20 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 27 900 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovaného ze smlouvy o zápůjčce ze dne 26. 6. 2023. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr v celkové výši 24 000 Kč spolu s poplatkem ve výši 9 000 Kč do 2. 9. 2023 (ve třech měsíčních splátkách). Žalovaný ničeho neuhradil. Žalobkyně dále uvedla, že nebude tvrdit a prokazovat zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím zápůjčky.2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.4. Soud provedl k důkazu listiny předložené žalobkyní, na základě kterých dospěl k následujícímu skutkovému závěru ve věci samé:A) Smlouvou o zápůjčce ze dne 26. 6. 2023 má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 15 000 Kč, žalovaný měl vrátit zápůjčku do 2. 9. 2023 včetně poplatku ve výši 9 000 Kč. Z výpisu z účtu žalobkyně z 26. 6. 2023 soud zjistil, že na účet žalovaného byla uhrazena částka 15 000 Kč.B) Upomínky žalovaného o úhradu dluhu (u kterých nebylo zřejmé, jak byly žalovanému odeslány a kdy mu byly doručeny) nebyly pro rozhodnutí soudu o žalobě podstatné.C) Podle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nerozporoval, žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil.5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2390 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanského zákoníku“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 věta první občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.6. Podle § 86 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 z. č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce dle § 2390 občanského zákoníku a na jejím základě žalovaný od žalobkyně obdržel částku 15 000 Kč. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o zápůjčce (o spotřebitelském úvěru). V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť netvrdila a neprokázala dodržení postupu upraveného v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Jelikož úvěruschopnost takto žalobkyně neposuzovala, nebo to alespoň žalobkyně není schopna prokázat, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 věta první z. č. 257/2016 Sb., § 580 odst. 1, § 588 věta první občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.9. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku). Zákon č. 257/2016 Sb. obsahuje k obecné úpravě vypořádání plnění podle neplatné smlouvy zvláštní ustanovení v § 87 odst. 1 věta třetí jako soukromoprávní sankce poskytovatelům úvěrů s nepřiměřenými podmínkami (uvedeným vztahem a jeho důsledky se zabýval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Žalobkyně má nárok toliko na nesplacenou jistinu zápůjčky bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí. Žalovaný netvrdil a neprokazoval své majetkové poměry, a proto soud stanovil splatnost dluhu s přihlédnutím k výši dlužné částky a době, která uplynula od poskytnutí úvěru (který žalovaný využil). Výše splátek by měla být dostačující pro uspořádání poměrů žalovaného pro vrácení dluhu žalobkyni.10. Soud zamítl žalobu v části převyšující částku jistiny, protože žalobkyně na tato plnění nemá nárok.11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, jelikož s přihlédnutím k příslušenství a s přihlédnutí k tomu, že ve věci teprve došlo k vypořádání nesplatného dluhu, nikdo z účastníků neměl větší úspěch (s přihlédnutím k příslušenství), rozhodl soud o nákladech tak, jak je patrno z výroku III.