18 C 319/2024-12 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 28 000 Kč představující nesplacenou jistinu 20 000 Kč, úrok 8 000 Kč a smluvní pokutu 2 700 Kč dle smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 109823 ze dne 6. 6. 2023. Před uzavřením úvěrové smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované (lustrací v databázích a zkoumáním jeho příjmu z výpisů z účtu a výplatního listu). Podle úvěrové smlouvy žalobkyně žalované na její žádost poskytla úvěr až do výše 30 000 Kč, a to převodem na bankovní účet [bankovní účet] dne 6. 6. 2023 se splatností do 6. 7. 2023 s tím, že žalovaná měla podle smlouvy splácet alespoň úrok přirostlý za uplynulé období (sjednaný ve výši 40 % měsíčně) do 20. dne v každém měsíci. Žalovaná svůj dluh nesplácela, a proto žalobkyně rozhodla o zesplatnění úvěru ke dni 9. 10. 2023 a požadovala též zaplacení částky smluvní pokuty 0,1 % denně z částky 20 000 Kč od 10. 10. 2023 do 22. 2. 2024 do 12. 4. 2024 ve výši 2 700 Kč.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud ve věci rozhodl podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), aniž nařizoval jednání.4. Protože žalovaný se vůči žalobním tvrzením nevymezil, soud považoval žalobní tvrzení za sporná a provedl k nim důkazy označené v žalobě.5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 6. 6. 2023 č. 109823 soud zjistil, že ji žalobkyně uzavřela se žalovanou prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (na webových stránkách www.rerum.cz). Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč za úrok ve výši 40 % měsíčně na dobu neurčitou (do doby úplného splacení jistiny). RPSN činilo 5511,44 %. Žalovaná měla vrátit úvěr ve splátkách ke 20. dni v měsíci minimálně ve výši přirostlého úroku (za uplynulé, tj. měsíční období). Jistina mohla být splacena kdykoliv v době trvání smlouvy. Úvěr se stával splatným, pokud žalovaný byl v prodlení po dobu dvou kalendářních měsíců. Účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, s níž je žalovaný v prodlení. Na účet žalované uvedený ve smlouvě byla dne 6. 6. 2023 poukázána žalobkyní částka 20 000 Kč. Žalovaná neuhradila ničeho.6. Ze zesplatnění spotřebitelského úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně mínila upozornit žalovaného na zesplatnění úvěru ke dni 9. 10. 2023 (pro porušení platební povinnosti).7. Z výzvy z 22. 2. 2024 soud zjistil, že žalobkyně požadovala na žalované zaplacení dluhu před podáním žaloby. Z podacího lístku soud zjistil, že předžalobní výzva byla odeslána. Soud skutková zjištění výše převzal za svůj skutkový závěr.8. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.13. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.14. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.15. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.16. Podle § 588 věty první občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.17. Dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.18. Dle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.19. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, na základě které žalobkyně poskytnula žalované úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaná se jej zavázala splácet minimálně měsíčním přírůstkem sjednaného úroku ve výši 40 % p. m. Žalovaná žalobkyni na uvedený dluh před podáním žaloby neuhradila ničeho (bylo na žalované, aby tvrdil a prokázal opak; ten však v předmětné věci zůstal procesně nečinný).20. Za dané situace má žalobkyně nepochybně právo na vrácení poskytnutých finančních prostředků ve výši 20 000 Kč, nicméně další ujednání smlouvy podrobil soud zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) Národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).21. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaná se tohoto ujednání nedovolává).22. Nejprve soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dluž