14 C 315/2025-22 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 16.740 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalované ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne 3. 7. 20242. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 3. 7. 2024 uzavřené prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (na webových stránkách www., Anonymizováno, ., Anonymizováno, ) a Všeobecných obchodních podmínek soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované revolvingový úvěr (úvěrový limit) 20.000 Kč za úrok ve výši 40 % měsíčně na dobu do splacení úvěru, RPSN mělo činit 5524,44 %. Pro případ prodlení žalované byla v čl. IV smlouvy pro případ prodlení žalované s vrácením úvěru či placením smluvního úroku sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, s níž je žalovaný v prodlení, a povinnost platit účelně vynaložené náklady dle Sazebníku. Pro případ prodlení žalované po dobu dva měsíce a delší bylo sjednáno bez dalšího zesplatnění celého dluhu.4. Z potvrzení o platbě ze dne 3. 7. 2024 soud zjistil, že žalobkyně poskytla na účet č. , č. účtu, uvedený ve smlouvě částku 10.000 Kč.5. Ze zesplatnění spotřebitelského úvěru ze dne 2. 11. 2024 soud zjistil, že žalobkyně upozornila žalovanou na zesplatnění úvěru k datu 2. 11. 2024 (pro porušení platební povinnosti) a vyzvala ji k úhradě dluhu ve lhůtě do 3 dnů od doručení. U dopisu nebylo prokázáno jeho odeslání, popř. doručení žalované.6. Z předžalobní výzvy ze dne 7. 8. 2025 soud zjistil, že žalobkyně požadovala na žalované zaplacení dluhu ve výši ve lhůtě do 3 dnů, podle potvrzení , Anonymizováno, , právnická osoba, . byla předžalobní výzva byla odeslána dne 12. 8. 2025.7. Soud skutková zjištění výše převzal za svůj skutkový závěr při zohlednění žalobního tvrzení, že žalovaná na úvěr ničeho neuhradila.8. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanský zákoník“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 86 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 z. č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.11. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.12. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 věty první občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.13. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.14. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, na základě které žalobkyně poskytnula žalované úvěr ve výši 10.000 Kč a žalovaná se jej zavázala splácet minimálně měsíčním přírůstkem sjednaného úvěru včetně sjednaných úroků ve výši 40 % p.m. Žalovaná žalobkyni na uvedený úvěr ničeho neuhradila.15. Soud podrobil smlouvu a její jednotlivá ujednání zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele ve smyslu ust. § 1813 až 1815 občanského zákoníku a rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11) a dospěl k závěru, že smlouvu je nutné posoudit ji jako neplatnou ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku, neboť z důvodu nevyvážené úpravy práv a povinností smluvních stran (úroky 40 % měsíčně, které při třech měsících trvání úvěru převýší poskytnutou částku, RPSN převyšuje 5000 %, t. j. několikasetnásobně její obvyklou hodnotu, smluvní pokuta sice není sama o sobě nepřiměřená, ale navyšuje již tak nepřiměřenou odměnu věřitele za poskytnutí peněz) se jedná o smlouvu zjevně nespravedlivou a rozpornou s dobrými mravy. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku Jedná se o smlouvu tzv. „take it or leave“, tj. žalovaný vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností.16. Podstatnou okolností, která vede k závěru o zjevné nespravedlivosti smlouvy, je dále, že žalobkyně se rozhodla žalované poskytnout revolvingový úvěr 20.000 Kč, aniž by dostatečně prozkoumala schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr. Žalobkyně obecně uvedla, že provedla lustraci ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI, a dále měla k dispozici výpis z bankovního účtu za období od dubna do července 2024 a vycházela z prohlášení žalované o schopnosti úvěr splatit, a předložila k důkazu žádost o spotřebitelský úvěr, výplatnice za měsíce únor, březen a květen 2024 a transakce na účtu žalované. Z žádosti o úvěr vyplynulo, že žalovaná je vdaná, bydlí v nájemním bytě, její měsíční příjem ze zaměstnání činí 19.576 Kč, výdaje 9.000 Kč. Z přehledu transakcí na účtu a z výplatnic bylo sice zřejmé, že žalovaná pobírá měsíčně mzdu ve výši cca 20.000 Kč, avšak z výpisů z účtů nebyl zřejmý počáteční ani konečný stav prostředků na účtu v jednotlivých měsících a především, což je podstatné, výdaje žalované převyšovaly příjmy žalované, a to za situace, kdy žalovaná v každém měsíci čerpala půjčku. Jako velmi podezřelé se jevilo množství provedených transakcí, kdy žalovaná či jiná osoba (zejména pan , jméno FO, ) vkládaly na účet žalované částky pohybující se v rozmezí stokorun či tisícikorun a tyto částky žalovaná obratem vybírala, aniž by byl zřejmý účel tohoto výběru. V měsíci červenci 2024 se např. jednalo o řádově 40 transakcí v celkové výši min. 70.000 Kč. Vzhledem k uvedeným zjištěním a vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že by jiným způsobem prověřovala finanční a majetkové poměry žalované, nezbylo soudu než uzavřít, že žalobkyně nedodržela postup upravený v ust. § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení (např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a že úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Závěru soudu nasvědčuje nepřímo i skutečnost, že žalovaná žalobkyni ničeho neuhradila. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké