13 C 48/2026-16 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky uvedené ve výrocích tohoto rozsudku s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplaceného úvěru ze smlouvy o zápůjčce ze dne 20.8.2024 uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou. Žalobkyně požadovala vedle zaplacení dlužné jistiny a poplatku za poskytnutí zápůjčky ve výši 6 816 Kč též náklady vynaložené v souvislosti s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč a smluvní pokutu 6 361 Kč, uváděje, že žalovaná ničeho nezaplatila.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 20.8.2024, výpisu z běžného účtu, soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalované zápůjčku ve výši 14 200 Kč převodem na účet č. , č. účtu, s tím, že vrátí částku 14 2000 Kč na jistině a poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 6 816 Kč ve třech splátkách do 27.10.2024. Pro případ prodlení se zaplacením dluhu byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Ve smlouvě o zápůjčce byla také vyčíslena RPSN zápůjčky ve výši 990 %.5. Z dopisu žalobkyně z 1.7.2025 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu.6. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění vzájemně neodporují, poukazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci.7. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:8. Podle ust. § 6 a 8 občanského zákoníku každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.9. Podle ust. § 2390 občanského zákoníku smlouvou o zápůjčce přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.10. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.11. Podle § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.12. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.13. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.14. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.15. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 14 200 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr zaplatit včetně poplatku za poskytnutí ve výši 6 816 Kč do 27.10.2024. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně nesplnila, ničeho nezaplatila.16. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy, a to o smluvní pokutě, poplatku za uzavření smlouvy, o nákladech v souvislosti s uplatněním pohledávky, soud podrobil zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).17. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13/EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).18. Nejprve soud zvažoval, zda smlouva o úvěru (označená smlouva o zápůjčce) jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.19. Srovnání podmínek zápůjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované zápůjčky vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3, § 580 občanského zákoníku, kdy RPSN dle smlouvy činí 990 %, účastníci sjednali denní smluvní pokutu pro případ prodlení ve výši 0,1 %, poplatek za uzavření smlouvy ve výši cca 48 % jistiny. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku). Protože žalovaná ničeho neuhradila, ale byla jí žalobkyní poskytnuta částka 14 200 Kč, soud uložil žalované zaplatit žalobkyni na dlužné jistině částku 14 200 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení dle ust. § 1970 o.z., tj. za období následující po marném uplynutí lhůty dle výzvy z1.7.2025, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí. Ve zbývající části, tak žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť veškeré zbývající uplatněné nároky (smluvní pokuta, poplatky, náklady na uplatnění) vycházejí z neplatné smlouvy. Soud se tak již nezabýval otázkou posouzení úvěruschopnosti žalované, neboť to vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy bylo nadbytečné.20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. náklady nepřiznány.