14 C 130/2026-20 – Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení 54.850 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru ze dne 6. 2. 2025 a jejího dodatku ze dne 1. 2. 2025.2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.4. Jelikož žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, provedl soud pouze důkazy předložené žalobkyní a podle § 157 odst. 4 o. s. ř. pokládá soud na základě důkazů (listin) předložených žalobkyní za skutkový závěr ve věci samé, následující skutečnosti:A) Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 6. 2. 2025, Sazebníku poplatků má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná uzavřely (prostřednictvím prostředků komunikace na dálku) smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně poskytnula žalované úvěr ve výši 15.000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek ve výši úroku z úvěru 40 % měsíčně přirostlého za uplynulé období (období od poslední platby úroku). Pro případ prodlení bylo sjednáno právo žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z aktuální dlužné částky, právo na úhradu účelně vynaložených nákladů dle Sazebníku a dále bylo sjednáno právo žalobkyně od smlouvy odstoupit, pokud žalovaná neuhradí dluh ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy k úhradě. Z dodatku ke smlouvě ze dne 10. 2. 2025 má soud za prokázané, že žalobkyně za stejných podmínek poskytla žalované navýšenou částku 25.000 Kč. Z potvrzení o provedené platbě thePay z 6. 2. 2025 a z 10. 2. 2025 a z přehledu čerpání má soud za prokázané, že žalobkyně vyplatila na účet žalované č. , číslo, částku 15.000 Kč a 25.000 Kč.B) Z potvrzení o schválení úvěru bez data vyplynulo, že žalobkyně měla oznámit žalované, že byl schválen úvěr 15.000 Kč a že byl převeden na účet žalované s tím, že výše první minimální platby je 5.523,28 Kč k 6. 3. 2025, aniž by byl předložen doklad o doručení uvedeného dopisu žalované (což soud nepovažoval pro rozhodnutí o žalobě za podstatné).C) Z oznámení o zesplatnění ze dne 8. 5. 2025 má soud za prokázané, že žalobkyně úvěr žalované pro opakované porušování smluvních podmínek zesplatnila a vyzvala ji k úhradě celého úvěru do tří dnů od doručení oznámení.D) Předžalobní upomínkou ze dne 11. 8. 2025 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby ve lhůtě do 7 dnů od odeslání výzvy. Výzva byla odeslána dne 26. 8. 2025.E) Žalovaná ničeho neuhradila.5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru.7. Posouzení úvěruschopnostiŽalobkyně k v žalobě uvedla, že úvěruschopnost žalované byla posuzována na základě aplikace kontomatik, která poskytuje aktuální a přesné informace o finanční situaci žalované, přičemž po vyhodnocení dat byly zjištěny příjmy ve výši 40.500 Kč a výdaje ve výši 21.000 Kč. Další informace získala žalobkyně z databází (tvrzeno již v žalobě) CRIF, SOLUS, TELCO SCORE, insolvenčního rejstříku a databáze neplatných OP, přičemž z těchto dokladů sice vyplynulo, že žalovaná nebyly v insolvenci, nicméně bylo zřejmé, že v minulosti čerpala vícero úvěrů. Z transakční historie na účtu byl patrný nestabilní a rizikový finanční profil žalované, na účtu se opakovaly četné platby související s hazardem, vysoké a rychlé odtoky peněžních prostředků a současně i příchozí částky nasvědčující dalšímu úvěrovému zatížení (např. v lednu 2025 půjčka o d Creamfinance 15.000 Kč, v únoru 2025 25.000 Kč). Z výpisu naopak nevyplývala existence stabilního a pravidelného příjmu, z něhož by bylo možno usuzovat na reálnou schopnost úvěr řádně a včas splatit. Za těchto okolností nebylo možné žalovanou považovat za úvěruschopnou. Soud proto uzavřel, že před uzavřením smluv nebyl dodržen postup upravený v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení (např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a že úvěruschopnost žalovaného nebyla posouzena s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Pokud tedy žalobkyně porušila při uzavírání smlouvy § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je úvěrová smlouva dle § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná.8. Neplatnost pro rozpor s dobrými mravySoud dále posuzoval spotřebitelskou smlouvu podle právní úpravy ochrany spotřebitele, představované ustanoveními § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)]. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)]“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí judikaturu obecných soudů a Ústavního soudu. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.9. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovan